chci zemřít

Život je nádherný, jedinečný dar. Vždy platí, že jednou jsi dole a jednou nahoře.
Čili není to stále tak růžové, jak bychom si přáli. Ale když člověk věří a neztratí naději, tak i v té největší tmě nakonec objeví paprsek světla.
Každý člověk má nějaké břemeno, které ho tíží - nemoc, postižení, problémy se vztahy, atd. Ale vždy je to břemeno jen takové, aby ho člověk unesl.
Když už člověk neví kudy kam, tak se má zastavit a pořádně se rozhlédnout. Každá krize je šance pro změnu k lepšímu.
A utrpením člověk roste. Pokud má člověk sebekrutější osud, který nemůže změnit, měl by se ho naučit přijímat - pak zvítězí.
Zjistí, že ke štěstí mu stačí velmi málo.
Kromě toho každý se kdykoliv může obrátit
s prosbou na našeho všemocného Otce.
Děkuji Bohu za každý den, který jsem mohla prožít, za všechno to každodenní a zdánlivě samozřejmé, čím stále naplňuje a chrání náš život. Za to, čím se tento den lišil od druhých, za události šťastné i bolestné, z nichž jsem se měla poučit. Za to, co jsem směla pomocí Jeho darů vykonat.
Přeji všem úsměv na tváři a radost ze života.
P.S. Co vám chybí ke štěstí?

Děkuji ti za tvá slova.Roky jsem tak nějak zkoušela se se vším srovnat a ze začátku mi to i šlo.Čím jsem starší a trvá to dlouho, léčba nepomáhá apod., tím mám chuť to vzdát, došly síly na to, abych se dívala na svět pozitivně, já na něm nic pozitivního už bohužel neshledávám.Není to jen o jedné nemoci, já mám těch problémů strašně moc, možná je to jedno s druhým, nevím, pořád něco přibývá.

A co máš za nemoc?Někdy člověk neumí nemoc zvládnout,protože nad ní prohrává a snaží se ji přemoci.Ale je tu otázka bojovat s nemocí nebo ji prožít a brát jako součást života a samozřejmost.Zkus žít jenom tak jak dokážeš, nesnaž se dělat to na co nemáš.Jestli jsi nemocná,tak určitě děláš dost pro ostatní a hlavně nezapomínej na sebe.Někdy je opravdu těžké se smířit s nemocí.Hlavně když se člověk podívá zpět kolik měl předtím energie proti současnosti.Až se nebudeš dívat na ty zavřené dveře zpět a podíváš se vpřed na ty otevřené dveře do budoucnosti vyhraješ sama nad sebou a nad nemocí. Začneš s nemocí žít a ne s ní soupeřit.Pak začneš vyhrávat,ne třeba zdravotně,ale rozhodně duševně.Chce to hodně odvahy a odhodlání přijmout sebe samou takovou jaká momentálně jsi a ne jaká jsi byla předtím.Přeji ti aby jsi vyhrála sama nad sebou a znovu se našla.Každé trápení a bolest má v životě určitý smysl,jenom ho musíme najít a pochopit,často to pochopíme až z odstupem času.

Věkem mladá,ale cítím se tak na 100 let.Jsem stále nemocná a život mě nebaví,nevidím ani smysl proč tu ještě žiju.Snad jen pro rodiče a manžela,ale to mé hlavě bohužel nestačí.Ráda bych to vzdala,je to jen práce,doktoři, práce a doktoři........

nevim co mam dělat už nevím kudy kam

Dano, jak jsi stará proboha?
Každopádně když mi bylo 14 tak mě ani nenapadlo umřít, pořád jsem doufala, že to bude lepší. Dnes už vím, že to lepší nebude a tak hledám "elegantní" způsob jak to ukončit. Jednou to stejně skončím. A možná i neelegantně. Chjo

Když mě bylo 14,taky jsem chtěla umřít,život mi připadal krutý,měla jsem důvody,proč myslet na smrt.Ale nepovedlo se mi to a byla jsem ráda,prožila jsem několik desítek šťastných let a tehdejšítouha odejít z tohoto světa mi připadala směšná.Když je člověku 14,tak si neuvědomí,co všechno může krásného prožít,kolikrát se zamilovat,zklamat/i to patří k životu bolest,ale ta netrvá věčně/.Teď už jsem stará,nemám oporu v muži,kterého jsem si vybojovala,nemám už sílu se radovat i z maličkostí a ráda bych se odebrala tam,kde už je spoustu lidí,které jsem měla ráda a ony mě,ale nemám odvahu,tak živořím a čekám až přijde smrt sama.

Nijak,zajdi si do kina třeba na Madagaskar pak si dej zmrzlinu a všechny se vykašli a bude ti zase fajn.Člověk by měl být sám sebou a ne tím kým tě chtějí mít ostatní.Jinak www.help24.cz

¨dobrý de,chci se zetptat jak 14 letá divka muže spáchat sebevraždu???děkuji

Ahojky, tak zase víkend je pryč a nastane ten každodenní stereotyp... chjo.. jsem byla u táty a bráchy v sobotu a jako vždy mi vyčetli, že jsem u nich dlouho nebyla, že moje strava je příšerná ( v poslední době jsem schopná jíst jenom ovoce, ptž tak extra nezasytí a není mi pak blbě a něco jíst musim, ptž mám cukrovku), pak že mám hnusný nehty, moc dlouhý, že jsem si něměla nechávat ten pierc atd... no bylo toho hodně... taky jsem co nejrychlejc vypadla, ptž tohle nemám zapotřebí, ted je mi celkem zase fajn, nevim mám hrozný skoky v náladách ted...a prostě timhle by mě do toho zase jednoduše zatáhli.. a to fakt nechci...se tomu bránim zuby nehty. no s mámou jsme si dneksa udělaly fakt nádhernej den, šly jmse do kina, máma mi nabouchla kladivem a jehlou pierc do ruky, no to protahování 2x tlustčího fakt dost bolelo, ale nakonec jsem to dokázala a je to nádhernej pocit.. ale děsí mě nejvíc fakt zase ten stereotyp v tejdnu, to mě hrozně ubíjí... no taky jsem měla skvělou příležitost mít dobře placenou brigádu v kině, ale no jo, jde o to se tam někoho zeptat že?? to prostě asi nedokážu nikdy, takže nebuddu mít práci, nebudu mít peníze a budu bezdomovec... taky ani vlastně nevim jak se ted cejtim, to se blbě popisuje:( sorry tenhle přísěvek je asi dost zmatenej, ale tady to fórum, je jediny kde se tak můžu vyzpovídat, hrozně mi to tu pomáhá:)

no není to žádná sranda. Ani s těma špitálama. Jak mě jednou zavřou do PL, protože nebudu mít nikoho, tak ...kdo za mě bude řešit měsíční platby bytu apod. Tuším, že oni se o to nějak starají... ale nejsem si úplně jistá. Jak mě tam napráškujou, že o sobě nebudu vědět, tak co nadělám. A taky vzdáleně znám kluka, kterej snad měl nějaké psych. problémy - tehdy měl vlastní byt. Dneska je na ulici. Pak si můžou někteří radilové psát jak se člověk musí snažit a překonávat to. Tak co, tak jsem na ulici tak se z toho postupně vyhrabu a jak mi začne být zas zle tak jsem zpátky a tak to můžu dělat pořád dokola. Jenže k čemu to je.
Když jak právě píšeš stejně všichni směřujeme ke stejnému konci.

Znám to,vím o čem mluvíš, a není to vůbec zmatený.
Já v tom taky furt plavu,ale poslední dobou má pocit,že jsem schopnej maximálně splývat na střídačku s občasným topením.

Mates ty mě fascinuješ...normálně si mě rozbrečel ikdyž to teď není až takovej problém. Lítám v depresích a taky je mám v klidu i v létě. S léčbou je to nahoru dolů. Je mi furt blbě. Drží mě jedině rodiče. Až nebudou...tak...nevím...když to přijde mám problém i s jídlem. Bývá mi tak zle, že se mi chce zvracet jen při pohledu na obchod ne tak tam ještě jít něco nakoupit.takže ...to vidím do budoucna dost tragicky.
Asi dost zmatený příspěvek, ale dneska mi není nejlíp.

Když to čtu,tak vzpomínám, že mi taky takhle začínalo. Mí rodiče to nechápou do dnes. Táta k tomu má svůj názor,a mám pocit,že se za mě stydí. Mamka se mnou má soucit a dost mi pomáhá,ale taky to nechápe. A já mám výčitky,že nejsem v tomto věku samostatnej,a místo abych jim pomáhal je zatěžuji a jsu jim jen na obtíž. :-(
Na venek na mě taky nikdo nic nepozná, i když má vevnitř pocit že se při nejmenším zblázním. Kolikrát mám pocit,že se sesypu a rozbrečím,nebo začnu řvát, a pak si ale uvědomím to okolí... a snažím se vydržet co nejvíc,a pak volím taktický ústup,dyť to znáš. Až tu nebudu mít nejbližší,tak nejspíš umřu hlady, přestože mám obchod zhruba 200m od domu.Dneska se v tom topím i doma,cítím jak slábnu den ode dne a nemám řešení, to mě trýzní a děsí. Pro mě je totiž problém jít 100m od domu,ale zrovna tak vydržet doma o samotě.Přes den to mám trochu pod kontrolou,nejsem doma sám,ale ty večery,brr. Na špitál se necejtím,na Vánoce už vůbec ne, a navíc nevím jak bych se tam dopravil. Bych po cestě asi chcíp. A s toho všeho na mě padaj chmury. Když tak o tom uvažuji,tak ani nevím jestli Ti můžu radit, když si sám poradit neumím. Snad jen: nenech to zajít takhle daleko! Ti léčitelé,nevím,nevím. Záleží jak je dobrej a v čem,určitě ale není zadarmo.
A nemáš nějakou dobrou kámošku,která by tam s Tebou šla?
Já bych ale přece jen sázel raději na toho psychologa,ten se ostatně taky platí. Ti dobří jsou totiž většinou soukromí. Možná někoho najdeš i na internetu. Já si takhle taky jednoho dobrýho našel. Zkoušel jsem to,nějaké výsledky jsem s nim měl,ale byl pro mě daleko.:-(
Držím palečky!!!

Dobrý den všem lidičkám co nechtějí žít.Měla jsem stejný problém a pomohla mi až četba Bible.Nejsem žádná fanatička,ale vážně jsem pocítila tu zázračnou sílu podpory a hlavně to,že si můžu v duchu popovídat s Ježíšem a svěřit mu svá trápení i přání.Je to nšco podobného jako Síla pozitivního myšlení.Přeji Vám hodně štěstí a pevnou víru v uzdravení duše.

ffff

Tak tohle kdyby mi doktor řek tak by mi to ještě zhoršil, já si totiž někdy věci beru moc k srdci a asi by mě to ještě víc srazilo tohle, bych si připadala jak největší simulant na světě, tohle by doktor ani říkat vůbec neměl!! Nejhorší ted bude, že mě čekají ve škole, 2 hodinový referáty, jsem si z toho vždycky nechala dát 5, ale tak jsem si říkala, že to prostě nějak překonám, ale čím víc se to blíží, tím mám větší strach a chci se z toho vykroutit. Hrozně se bojim. Nebo při zkoušení jak ty šprti dycky koukaj na toho, kdo něco říká jak na kreténa. Ještě vždycky hrozně zrudnu, což je ještě víc ponižující , než klepání hlasu a rukou a nakonec, když je po všem, tak si jdu sednout a jak se ze mě uvolní ten stres, tak začnu brečet a to je snad to nejhorší pro mě... Radši ani nechci vědět, co si o mě ti učitelé myslej... No jo, já bych hrozně ráda šla někam, se vypovídat, aby mi poradili co a jak dál, ale ono to je těžký, jak už jsem dřív psala totiž máma ani o tom vůbec neví, že mám tyhle problémy, ptž před rodičema dělám, že jsem hrozně v pohodě, proto jsem nejradši sama doma, nemusim nic hrát a můžu se v klidu vybrečet, popřemejšlet, před tátou jsem parkrát vybuchla, když už toho ve mě bylo moc, ale táta zase nesnáší slabý lidi, takže mi mírně řek, ať si to laskavě srovnám v hlavě, že nejsem normální... tak je mi najednou blbý mámě říct, že mě to trápí už docela dlouho a stejně by mi asi moc nevěřila... by mi řekla, prostimtě vždyt si nikdy žádnou depresi neměla tak co mi to tu povídáš, já bych v tý situaci taky sama sobě nevěřila, ptž když přijde z práce domů, tak dělám, že je mi fajn docela věrohodně, ona má taky svejch problémů v práci dost a nechci jí ještě otravovat timhle... Chtěla bych zkusit léčitele jednou, ale chtěla bych tam jít sama bez rodičů, aby o tom snad ani nevěděli nebo spíš aby nevěděli proč tam jdu, na druhou stranu nevim jestli se tam odvážim jít sama, je to takovej blbej začarovanej kruh...:(

Nechci Ti brát naděje, snad je to u každého jinak, ale já se s tím peru denně a ještě jsem na to nepřišel.:-( Ale určitě to nevzdávej, bojuj,dej do toho vše! Snaž se nevyhýbat nepříjemným situacím, pokud to jde aspoň krapet zvládat. Jak přestaneš, tak Tě to zahltí. Pak se těžko vyhrabáváš zpět na předešlou úroveň.
Má to i své "klady". Daleko víc si vážíš příjemných chvil a drobností v životě.
S tou psycholožkou si asi dobře neudělala. Myslím, že si s toho měla tak trochu obavy a vycouvala s toho. To je právě ten problém, tendence utíkat,vyhýbat se. Já jsem pár sezení podstoupil. Není to o tom,že tě tam vyléčí, ale můžeš tam pochopit co děláš špatně. A třeba tou změnou budeš pak schopna zvládnout víc. Získáš jiný pohled na sebe a okolí. Ze začátku jsem byl na tom asi podobně jako Ty. Pak jsem na tom byl krapet hůř, a byl jsem ve špitálu, kde se Tě nikdo neptá jestli půjdeš, prostě to tam je (sezení). Zjistil jsem, že to nic není, naopak někdy je to i zajímavé,a zjistíš že jsou na tom někteří podobně, nebo i hůř,nebo líp.
Podle toho co píšeš jsem pochopil, že jsi v tom "relativně krátce" a mladšího věku. Pokud přijmeš radu, tak být Tebou, zkusil bych toho psychologa, terapeuta. Máš šanci, nezahazuj ji! Skončit můžeš vždycky. Čím dřív to podchytíš, tím líp.
Mamce buď vděčná, že je taková. Zní to krutě,vím. Kdyby to ale dělala za Tebe, tak časem nezvládneš nic.
Ty příznaky co popisuješ znám velice dobře, mám je vždy,když vylezu ven, a nejen v této podobě. :-(
U mě byl problém v tom, že byla blbá doba a zastaralý názory. Když mi to začalo, tak jsem byl půl roku tahem ve špitálu. Když jsem měl pocit,že jsem jim snědl už celou lékárnu, tak jsem si na vizitě vyslechl od primáře, že mi nevěří a že mě má za člověka kterýmu se nechce dělat,a vyhodil mě. Nevím,možná si myslel to co říkal, nebo že mě tato věta vzpruží a budu to zvládat. Pravdou je, že jsem si díky tomu jen začal hledat, podle mě, kvalitnější psychology a doktory,léčitele, kterých bych se v onom špitálu asi nedočkal. Bohužel jsem ale mezitím ztratil minimálně 5let, a úzkost,strach byly mnohem hůř zvladatelný. Došlo to tak daleko,že momentálně nejsem schopnej dojít ani do práce a sem doma v PID. Jenže to na sebe váže další problémy. Pocity zbytečnosti,méněcennosti,deprese. Ztrácíš kontakt z okolím a přáteli, a ve všem jseš odkázána na druhý. Není to nic hezkýho, věř mi.
Když mě to čapne,tak si říkám jestli to má vůbec cenu,jestli by nebylo lepší jít tomu

Tak to jsi vyzkoušel snad všechno:) no já jsem byla před 2 rokama několikrát u školní psycholožky, ta mi řekla, že mám sociální fobii a chtěla mě šoupnout někam do skupinový terapie, tak jsem k ní už víckrát nepřišla. Bych na tu terapii stejně nikdy nedorazila... Mámu už hrozně štve, si myslí, že jsem neschopná, ptž si neumim nic zařídit, ale to není o tom, že bych to neuměla, ale prostě to nedokážu, někam zavolat, někam jít sama, kde to neznám...vlastně máma ani neví co mám za problém, akorát si myslí, že jsem nesamostatná, nevim... no prostě jí nedokážu říct, co mi je tak nějak... Ted už mi máma dělá to, že když něco chci, tak mi prostě řekne, at si to zařídim sama, takže mi nic jinýho nezbyde, ale když zvednu to sluchátko, ťukám číslo, tak se mi hrozně klepou ruce, hlas, svírá se mi žaludek, no prostě se hrozně bojim, ani nevim čeho... asi se s tim dá po nějaký době naučit bojovat, ale já to prostě ještě neumim:(

Pro mě je skličující chlad a šero. To Jaro neznám jako Ty, ačkoli ten shon taky nemusím. Pomáhá mi ale sluníčko a teplo.
Já to měl nejhorší první dva roky, po traumatu. Pak jsem měl období 14dní zle, jeden den