České vodárny

Ekonomická situace vodáren není dobrá i přesto, že platíme za vodu poměrně draho. S ekonomikou situací přímo souvisí technické vybavení a technologie. Znečištění upravované vody bývá silné, normy přísné, ovšem technické prostředky jsou ve většině případů mizerné. Zákon vyžaduje na jedné straně úpravu celého množství dodávané vody na vodu pitnou, zároveň však nařizuje velmi málo povinných chemických rozborů a kontrol. Nejsou peníze na nové rozvody, takže se voda dopravuje starými trubkami. To znamená, že voda kontrolovaná na zdroji (u vodárny) je naprosto jiné kvality než voda na jednotlivých místech odběru (kohoutky v bytech). Pochopitelně, že cestou dochází k jejímu zhoršení a někdy zcela zásadnímu. Za těchto podmínek se tedy vyrábí a dodává voda v ČR. Voda, kterou si draze platíme doslova "jako pitnou"! Co myslíte, je možné za takových podmínek vůbec pitnou vodu vyrobit a dodat?



Jak se staví ke stavu vody vodárny? Na přímý dotaz u Vaší vodárenské společnosti budete nepochybně ubezpečeni, že Vaše voda vyhovuje současnému platnému závaznému standardu (normě). Případně Vás přesvědčí zcela nedostatečným základním rozborem vody, protože je v něm stanoveno maximálně 10 látek, resp. ukazatelů normy z více než 80. Odkud se tedy berou čísla z oficiálních statistik o špatné kvalitě pitné vody, když je podle vodáren vše v pořádku?



Lidové noviny (26. 11. 1999, str. 17) zveřejnily zprávu, že bude nutno vynaložit 100 - 120 miliard Kč na to, aby se české vodárny dostaly na technologickou úroveň obvyklou v EU. A že cílová cena vodného + stočného je odhadována na více než 140 Kč za m3. Že by další novinářská kachna nesvědomitých novinářů honících se za senzacemi? Možná že od pravdy nebudou tak daleko.

Tak jinak, vybereme si serióznější zdroj informací. Což takhle vodárenští odborníci, publikující v odborném vodárenském tisku? Autor z MZ ČR (časopis SOVAK č. 2/00) referuje o nutnosti znovuvzkříšení výzkumné a vývojové základny vodovodů a kanalizací, rozprášené počátkem devadesátých let.... "jestliže nechceme být jen odbytištěm technologií a výrobků pro zahraniční firmy." Jiní vodárenští odborníci naléhavě upozorňují na často nevyhovující kvalitu pitné vody na zdrojích a především na vodárenských sítích. Podle nich bylo v roce 1998 trvale, či občasně nacházeno na sítích překračování kvalitativních limitů normy pro pitnou vodu na značném počtu vodárenských lokalit: u obsahu železa na 68 %, koliformních bakterií na 56 %, pH na 20 %, obsahu dusitanů na 15 %, CHSK - Mn na 13 % lokalit atd... (SOVAK č. 3/00).

Takže, v městské vodě jsou kontaminanty a ještě ke všemu nám nechutná a smrdí!
Co první zajímá nás, spotřebitele, je aby voda alespoň nesmrděla a dala se pít. Smyslové hodnocení kvality vody je totiž jediné, které si může dovolit každý z nás. Pachem či chutí se navíc prozrazují některé kontaminanty vážně ohrožující lidské zdraví. Na tyto ukazatele normy se ovšem v českém vodárenství vůbec nehledí.. To je velmi zvláštní lhostejnost, když určení pachu a chuti je přece požadováno v čl. 27 a 32 normy pro pitnou vodu! Až na výjimky se ale předepsaným - ani jiným - způsobem v kontrolních laboratořích ve skutečnosti neprovádí. A představte si, že dokonce žádná ze statistik neudává věrohodné údaje o pachových a chuťových vlastnostech vodovodní vody.

Podrobnější informace o této problematice naleznete na www.fontanus.cz.