Deprese

Vidím tady letité braní léků a stavy po tom..no řeknu i svou zkušenost. Byl mi nasazen Escitalopram (antidepresivum), po 4.dni braní(čtvrtky!) jsem dostala v noci absolutně nesnesitelnou ataku a tak jsem se nechala odvézt do nemocnice. Tam mi podali Apaurin a magnesium a bez jakéhokoli varování před návykovostí mi nsadili Rivotril kapky 3x4 kapky. Pomohlo to, sice jsem prospala den, ale pomohlo to. Nicméně jsem zavolala mé psychiatře a ta mi dávku snížila na 2x3kapky, i to pomohlo, jen to spaní :) Po pěti dnech !!! braní Rivotrilu, kdy mi bylo báječně, jsem vysadila a bylo mi tááák dobře.Jenže ouha, zase obr ataka. Nepřeju nikomu. Takže i po pěti dnech braní ne moc velké dávky mi psychiatra oznámila, že to jsou abstineční příznaky. Nasadila mi Frontin 0,5mg denně(2xpůlku) A zvýšila mi Esc. na 15mg místo 10mg. Frontin se mnou opět zamával, motolice, opilost, malátnost, ospalost...strašný. Takže 21. den beru poctivě Escitalopram a dnes jsem se rozhodla po třech půlkách Frontinu skončit s BDZ. Večer jsem si vzala čvrtku Lexaurinu(ta mi nezpůsobuje žádné vedlejší účinky)a dnes ráno už jen AD. Mám vodnatý průjem, třesu se(v mezích)neklid, úzkost... zkusím to jako ve špitále, kdy vám nikdo nic nedá a musíte si odvyknout. Bude-li to jen trochu možné. Mimochodem Frontin je Alprazolamum stejně jako Neurol. Myslíte, že mám čekat něco ještě horšího? Jsem strašně citlivá, já brát tyhle bdz měsíc tak si to pak neumím představit, když tohle mám po pár dnech. Píšu to taky hlavně jako varování. Každý jsme jiný a snášíme léky jinak. Pokud to jen trochu jde, nezačínejte s bdz, lituju toho moc a moc!

dobry den
pritel se semnou rozesel a ja mam pocit te to proste nezvladam.kazde rano se probouzim se slzama a kazdy vecer chodim se slzama spat.mam strasne deprese a nevim co mam delat.muzete mi prosim poradit??diky

Ahoj, už několik měsíců mám depresivní stavy, které třeba na chvíli odezní, ale poté se zase vrátí. Nikdo nedokáže pochopit, jaké to je. Mám pocit, že všichni okolo mě jsou šťastní, žijou hezký život, jen já jako bych žil někde jinde. Mám úplně jiné starosti než ostatní. Je to blbý, ale někdy mi dost vadí, když slyším ostatní se smát, nebo když slyším, jaké "problémy" řeší. Ta samota, bezcennost a strach. Pořád jen myslím na svoje trápení, i když vstanu a usínám. Proč pokračovat dál, když není žádný smysl života, jen bolest. Bojím se, že už to nebude nikdy lepší. Nikoho moc nechci vidět, nemám nikoho, kdo by tady o mě stál. Mám strach, že všechno pokazim, tak se všemu snažím vyhnout. Nejradši bych se prostě zavřel a nikdy nevycházel. Pořád si vyčítám jak jsem strašný. Někdy se uklidňuju tím, že to můžu kdykoliv skončit. Kdybyste někdo chtěl, tak napište [email protected], rád bych měl někoho, kdo mě bude chápat

Děkuju moc.
Snad se dokážu donutit k tomu, abych tam šla, ale mám taky problém s tím, že když jsem jenom trochu nervózní, nejsem schopná nic říct, takže se bojim že nedovedu popsat co mi je a že mě poslou domů s tim, že simuluju.

Dobrý den,
je mi 18 a od 13...Určitě vyhledej odborníka - psychiatra, čím dříve, tím lépe. Hlavně se vykašly na předsudky, které se o psychiatrii šíří(ty bohužel šíří lidé většinou neznalí věcí).
Léčba je hrazena pojišťovnami, maximálně budeš doplácet na nějaké léky. K psychiatrovi můžeš jít rovnou, bez nějakého doporučení. Možná ti doporučí inějakou psychoterapii, která je spolu s léky nejúčinějším prostředkem v boji s psychickými problémy. Držím palce.

Dobrý den,
je mi 18 a od 13 let mám deprese, záchvaty zuřivosti a zřejmě začínající obsedantně-kompulzivní poruchu. Doma jsme se velké podpory nikdy nedočkala a proto jsem se rozhodla vyhledat pomoc sama, ale nejsem si jistá kam mám jít a jestli je případná psychiatrická pomoc hrazená pojišťovnou... Děkuju moc za radu

Nevím, proč rubriku nejde zpětně procházet...

Mám problém s dpresí. Už šest let. sice se to trochu zlepsily stavy(na sebevrazdu) myslim uz jen nekdy. Mene nez obvykle. Je tu ale jedna věc které nerozumím a to je sebepoškozování. Většina lidí říka ze jim to pomaha ale ja nevim proc to delam. proste z niceho nic vezmu nozik a porezu se. nejde mi o na rozum treba i kdyz krajim chleba tak se porezu. nechapu proc. potrebovala bych psych. ale dalsi problem je ten z nedokazu mluvit. jediny kdy o tom muzu mluvit je psat to. a aby me nikdo nevidel a neznal. prosim poradte mi

Ahojky, četla jsem Tvůj příspěvek v diskuzi o Tvých psychických potížích. Člověk má k tomu určitou dispozici, někdo větší, někdo menší a záleží jestli se v životě objeví nějaký spouštěč. U tebe to začalo s problémy s Tvým bratrem. Pocity, které popisuješ, jsou velmi nepříjemné, znám to z vlastní zkušenosti. Důležité je, aby si opravdu navštěvovala psychiatra a brala léky, které Ti předepíše. Plný účinek se dostaví po měsíci až 6 týdnech, takže nevzdávat to po pár dnech. Také by bylo dobré ještě navštívit psychologa, s ním si můžeš o všem promluvit a naučí Tě cviky, s kterými dokážeš tyto pocity zmírnit a nebo uplně zahnat. Rakovinu Ti tyhle pocity určitě způsobit nemohou. Uplně nejlepší by bylo, kdyby sis s Tvým bratrem promluvila, o tom co prožíváš. Asi si říkáš, že to nepřipadá v úvahu, ale za zkoušku nic nedáš a to zdraví by Ti za to stálo, ne ? Uvaž sama, co bude nejlepší a hlavně Ti budu držet palečky at to vše dobře dopadne.

Ahoj, nemyslím si, že by Ti otýkal krk nebo něco podobného. Je to jen v Tvé mysli a neboj, přestane to. Léky bereš příliš krátkou dobu, na to, aby se dostavil plný učinek. Vydrž ! Mluvím z vlastní zkušenosti

Ahojky ,chtěla bych se jen zeptat jestli někomu zpusobuje seroxat to co mě? V nedávné době jsem měla alergickou reakci na cipralex což byl docela mazec. Paní doktorka mi předesala seroxat a jak jsem ho začala brát (jenom pulku)mám pocit ,že mi otýká krk nemužu polikat anijíst jinak mi je dobře beru ho teprve 4 dny ale mám z toho docela strach možná je to jen muj pocit po tom prvním zážitku,ale byla bych ráda kdyby mi někdo poradil díky předem.

dobrý den, nevím jestli existuje něco jako seznamka pro lidi, kteří trpí depresemi, tak to zkouším tady v této diskuzi a budu doufat, že se mi někdo ozvete:) hledám kamaráda nebo kamarádku, kteří si nemají s kým o tomto našem trápení popovídat a jejich přátelé jim - nenazvala bych to - nevěří, ale prostě se nedokáží vžít do jejich pocitů, pže nevědí jaká ta deprese dokáže být ,,potvora""... prosím ozvěte se mi někdo na můj mail A.Venezia"seznam.cz
předem dík moc, přeji pěkný víkend

I, přesně tak. Já jen myslela nech to být, jako, že nesnažit se ho pochopit a nevnucovat se mu. Pokud to bude chtít pouze on sám.

Ale, zase úplně se na něj vykašlat, není dobrý, mohlo by mu to přitížit. Já myslím, nenásilnou formou projevovat zájem a hlavně, chovat se k němu normálně, ne jako k nemocnému, protože chlapi neradi dělají dojem bezmocných, to jsou radši sami, než se jim udělá líp.

Vím, že bys mu nějak pomohla, ale nesnaž se, nejde to. On se možná před tebou stydí, nechce, abys viděla, jak se trápí, protože mu pomoci fakt nemůžeš. Musí se z toho dostat on sám. Radím ti, nech to být.

Ještě něco. Připadáme si otravní nejen pro partnera, ale i sami pro sebe. On tě určitě nechce "otravovat" svým stavem, takže se s tím před tebou radějí schová, abys nemusela snášet jeho "protivnost a nemožnost". Máme velmi malé sebevědomí, tak raději zalézáme do samoty.

Ahoj Jevalo, je to zkrátka tak, že nám někdy deprese nedovolí ani to, aby nám někdo blízký pomohl. Ta potřeba samoty tu je a počkáme v ní, až to zase přejde. Neuvědomujeme si, že o nás mají partneři v té době strach. Podle mě není dobrý nápad snažit se založit rodinu s duševně nemocným, protože pak trpí ve vztahu oba, jak ten zdravý, tak nemocný (má pocit, že brzdí toho zdravého tím, že nemůže s ním sdílet všechny jeho aktivity, ač by chtěl).
Naše pocity a stavy jsou neodhadnutelné, může být pár dní dobře, že už to vypadá, že jsme z toho venku a najednou to zase udeří, úzkost a smutek, vyčerpání a únava, jako by bolelo celé tělo a chybí energie, která by ho rozhýbala a z toho pramení mizerná nálada, otrávenost, nechuť žít dál v tomhle stavu bez vyhlídek na příjemnou budoucnost.
Nejspíš nemůžeš udělat nic, pokud je tvůj partner navíc paličák, což býváme. To jsem tě asi moc nepotěšila, což je mi líto. Ale tak to vidím a prožívám.

asi je pravda, že toho člověka pochopit nemůžu,já to totiž fakt nechápu, nedovedu pochopit proč odmítl mojí pomoc a upřednostnil být sám než být se mnou a být na to dva

Jevalo, nikdy nemůžeš pochopit člověka s nemocí deprese, když jsi jí sama nepoznala. Ty mu pomoci nemůžeš, on se z toho musí vyhrabat sám a chce to čas. Tvá poslední věta je velmi trefná.

ahoj potřebuju radu,několik měsíců jsem chodila s mužem,který mi už na začátku řekl, že trpí depresi,že ji úspěšně léči, bere léky a že je trochu samotář, že se nesvěřuje moc s problémy ostatním. A že ani nemusí moc s nikým komunikovat. prostě takový uzavřený typ. Zezačátku jsem si na to špatně zvykala, že moc nekomunikuje, že se pár dní neozve a pak zavolá a dělá jakoby se nic nestalo, ale zvykla jsem si. A navíc jsem si i řikala, že to asi bude mít spojitost s tou depresí. Ale proč sem vlastně píšu. On je ted v dost těžké situaci,rozvedl se a odstěhoval od bývalé rodiny,ztratil tím v podstatě dceru kterou miluje, začíná novou práci a není to proněho jednoduché. Prostě je jasné, že to špatně nese. Chtěla jsem mu tedy nějak pomoc, jakkoli, být mu oporou, být po jeho boku když je mu zle, držet ho za ruku a být u něj v noci a utěšovat ho, on ale tuhle pomoct nepřijal, jen mi řekl, že musí být sám, že se z toho musí dostat sám a že mu nikdo nepomůže. A že se ozve až se z toho dostane. Jako já tohle nechápu, to je u lidí s depresí normální, že odmítají pomoc nejbližšího? Že dají přednsot samotě před tím, být s někým kdo je miluje? Dyt ten druhý by je podpořil a mohl by mít přece na toho člověka s depresí pozitivní vliv, ne? Copak ten nemocný člověk si to neuvědomuje nebo to tak vůbec nebere?