Panická porucha

Ahoj Ingrid,píšeš,že pomůže neurol,ale na mě to nezabírá.Někdy celý den je mi špatně a to mám při tom pocit,že každou chvíli zemřu.Je to hrozné,při tom vždy myslím,že už to nevydržím,pořád cítím při tom smrt.Ani nemusím myslet negativně a stejně mě je nanic a špatné myšlenky přicházejí samy.Opravdu se taky tak všichni cítíte?

Ano, taky takhle hnusný, taky stejný pocity beznaděje a nepochopitelný hrůzy. Zkus v nejhorším případě lék Neurol, ten je na předpis a vždy když na mě jde ataka tak si ho vezmu a do dvaceti minut je pokoj, jsou 0,25mg nebo 1 mg zkus pro začátek třeba jen 0 ,25 mg trošku je člověk po nem ospalý, ale někdy zase né je to různé a individuální. V každém případě Ti v danné chvíli pomůže z nejhoršího, ale jak píšeš souvisí to u Tebe také s negativními myšlenkami já to mám podobně, vždy když začnu přemýšlet třeba že něco nezvládnu, že už nemůžu a pod. Přitom ale vždy zvládnu vše co potřebuji a mám z toho jen ten zbytečný strach. Kdyžtak zas napiš co ještě chceš vědět. Když už nic tak spolu můžem o našem stejném problému mluvit. Ingrid

Zase jsem měla ataku v neděli večer, byla jsem ze soboty na neděli se sestrou na diskotéce až do 4 hod. do rána.Takže jsem toho moc nenaspala, asi tak 5,5 hod. Na mě málo. Celý den mi bylo celkem dobře, čekala jsem to horší, byla jsem u rodičů a večer jela od nich domů a v autobuse jsem začala přemýšlet jako: to se divím, že mi je dobře, že ani nemám astma (mám astma a po flámu se mi vždy zhorší, i když už ani sama nevím jestli je psychické nebo co, jestli to vůbec astma je) a už to jelo. Pak jsem si ale říkala,to by byl trapas, kdybych tady začala dělat scény, že mi je zle a vzala jsem si Lexaurin do ruky, že si ho kdyžtak spolknu. A přešlo to. Potom jsem přijela domů a tam byl můj přítel, cítila jsem jak se mi chce hrozně spát, jak jsem nevyspalá a tak jsem si k němu lehla a usínala,prostě mi bylo fajn, pohoda, ale potom jsem se probrala a chvíli koukala na TV. A zase, začala jsem se sledovat, blbě se mi dýchalo, 3x jsem si vzala lék na astma, Lexaurin a nic. Bylo to horší a horší, sevřený průdušky, nádech slyšitelnej a já začala panikařit a panikařit. Přítel se koupal a já byla v ložnici sama. Vyšla jsem na balkon, zoufalá, jen v noční košili a bosa (dnes cítím, že z toho bude asi při nejmenším nachlazení) a lítala po bytě jak "prdlá". Zavolala jsem přítele, že mi je zle, umyla jsem si obličej, na chvíli to pomohlo, ale za chvíli znovu, už jsem chtěla volat pohotovost, protože jsem cítila, že takhle nejspíš vypadá smrt udušením, klepaly se mi ruce a nohy, srdce bušilo a já myslela, že vyskočí a průjem jako když vám povolí všechny svěrače. Fakt, pocit, že cítím smrt, že takhle to vypadá. Na boha moc nevěřím, ale prosila jsem, že nechci umřít, i ta nějaká slzička mi ukápla. Prostě zoufalství, že vám nikdo a nic nepomůže a vy si musíte pomoc sami. Nejstrašnější pocit na světě. Potom mě vlastně uklidnil přítel, otevřel mi okno a objal mě a já potom vyčerpaná usnula. Jsem potom strašně vyčerpaná. Hrozný, hrozný, hrozný. Nedá se ani popsat jak hrozný. Mám strach, že to může být opravdu nebezpečný. Vždyť jsem mladá a chci žít normálně, vždyť každý někdy zajde někam na flám až budu stará, budu doma pořád. Já už nechci tyhle hnusný stavy. Opravdu, kdo nezažil neví nic. Máte to taky takhle ?

ahoj všem, myslím si, že tuto poruchu může pochopit jen ten, kdo ji zažil. Já sama takto trpím již druhý rok. Přečetla jsem již mnoho knížek o této nemoci, chodím k psycholožce i k psychiatričče. Ale nemoc stále trvá i když vím co mám dělat aby mi bylo lépe a to je právě to co nechápu. Snažím se nemyslet na nepříjemné věci ale myšlenky se sami objevují a pak je mi zle. Nejhorší to bývá večer. Myslím si také, že se nemoc zhoršuje při stresu. Vždy když zažiji nějaký stres téměř s jistotou se večer objeví ataka. Myslím si a po přečtení všech možných dostupných materiálů zjišťuji, že se jedná o nemoc ze stresu a všelijakých životních starostí. Už je toho prostě na člověka moc a tak reaguje takhle. Hrozné na tom je, že se mu přidají k těm starostem ještě problémy s nemocí.Člověk totiž málo myslí na sebe, pořád jen na ty druhé aby jim vyhověl a přitom zapomíná na sebe tak dlouho až se složí.Myslíte si někdo, že je vůbec naděje na uzdravení, někdy už ztrácím sílu vyhrabávat se z ataky ven a zůstat tam, protože už to trvá tak dlouho. Psycholožka mi pořád říká, že si za to mohu sama, že myslím negativně, ale já přece za to nemohu to se dělá samo v té mé hlavě.I když se snažím ze všech sil myslet pozitivně vždy něco příde co mi ublíží a zas je mi špatně, beru seroxat půl denně a při atace neurol. Moc prosím víte ještě někdo nějakou radu jak z toho ven. Bral jste někdo také seroxat? Když si vezmu celou tabletku mám v těle jakoby pocit, že se musím hýbat.To je nepříjemné. Zvláštní je, že všichni co sem píšete vypadáte jako docela chytří lidé a nikdo z nás si s tím neumí poradit, přitom prý je to jen naším špatným myšlením, je to vůbec možné????? Kdo víte něco nového nebo nějakou radu prosím napište Děkuji Ingrid

Po přečtení této rubriky se mi hodně ulevilo,když vidím,kolik nás je ,co panickými záchvaty trpíme.Já trpím úzkostí 11let,ale nijak mě to neomezovalo.Až před rokem mi zemřel velmi dobrý kamarád a začala jsem trpět záchvaty.Bylo to hrozné,nikdy jsem to nezažila a myslela jsem ,že umírám.Nebyla jsem schopna nastoupit do autobusu,jít do obchodu,mezi lidi,pak i řídit auto,ale nejhorší byly ty pocity,kdy jsem při záchvatu cítila smrt a v myšlenkách jsem byla na druhém konci světa.Při tom mě doprovázelo bušení srdce,závratě,průjmy,třes ,chvění,bylo mi špatně a na zvracení apod.¨Měla jsem strach k lékaři a tím to bylo horší,protože i mně bylo stále hůř.Záchvaty se objevovaly i v klidu,doma i v práci,v noci jsem nemohla spát.Zůstala jsem závislá na příteli,protože on byl moje bezpečí.Nakonec jsem se odhodlala navštívit psychiatra,i když to bylo pro mě moc těžké,protože jsem se styděla.A byla jsem moc ráda,že jsem to udělala.Řekl mi ,kdybych přišla dříve,nemuselo by to tak daleko dojít.Proto se nestyďte,tím se vše ještě zhorší.Nyní jsem na začátku léčby,tak nevím,zda budu moct žít zase normálním životem.

Ahoj, podle mě je panická porucha úplně to samé jako když někdo trpí úzkostmi, u mě se projevuje tak, že mám najednou takový strašný pocit a říkám si tak a teď umírám, nemůžu vůbec myslet je mi fyzicky strašně zle apod.

Ahoj Všichni,prosím můžu se zeptat co to ta panická porucha přesně je?Jak se projevuje?Já mám velké problémy s úzkostmi,v tu chvíli si už skoro beru život,projevuje se to tím,že na mě padne hrůza,uvnitř se mi všechny orgány svírají,neuvěřitelně se třesu až nakonec skončím na zemi a sebepoškozuji se.Nyní beru antidepr.Miabene,ale na spaní a na úzkosti Rivotril-máte s ním někdo zkušenosti?Brala jsem taky Neurol,Lexaurin,Grandaxin,Seropram,Fevarin a Deprex.Trpím taky hodně na deprese.Nevíte jestli úzkostná porucha může souviset s poruchou panickou nebo je to něco naprosto odlišného.Jsem zoufalá a už nevím,jak z toho kolotoče ven.

Ahoj vsem, co prispivaji. Precetla jsem si prispevky. Uz jsem jeden jsem pridala.......Je pravda, ze na akutni fazi, kdy na cloveka prijde zachvat, sice leky typu Neurol a Lexaurin pomahaji, ale maji jednu velikou chybicku. Ona je to spis chyba....na obou tehle lecich si lze behem nekolika mesicu vypestovat docela solidni zavislost.....vim, o cem pisu, protoze to mam dvakrat za sebou a muzu vam vsem rict, ze je to sila - odvykat si.....najednou je cloveku blbe a ten prasek si proste nemuze, spis uz nechce vzit. Tak si protrpi atak a k tomu abstak.......doporucovala bych tyhle leky uzivat jen v nalehavych pripadech a v co nejmensim mnozstvi. Rozhodne - mnozstvi jeden rano, jeden v poledne a dva vecer, jak se casto predepisuje - je moc......

Ahoj .Prostudovaljsem hodně knih o panické poruše.Lékem první volby je Neurol.Lexaurin mé problémy jen zhoršoval taktéž antidepresivum jako je deprex(zolofat).Psychoterapie jen zhoršovala problém a já se málem rozložil na atomy.Psychiatr mi předepsal Lerivon Antidepresivum s učínky na spánek a chuť k jídlu.Vybral jsem dvě balení po 10Mg a když psychiatr navrhnul zvyšit dávky s perspektivou několika let tak jsem se zdravě "naštval a sekl jsem se všema lékama.Denně jsem si několikrat opakoval MANTRU kterou jsem si vymyslel.Nepřijimaljsem negativní informace.A dostaljsem to pod kontrolu.Také mi pomohla tvrdá práce společnost lidí kteří mne brali i z chybama sport.TAKŽE ABYCH TO ZHRNUL:DOBRY PSYCHIATR,Tvrda práce,AUTOSUGESCE(mantry),Sport,RELAXACE ale Hlavně si uvědomit že to je "jen "v mozku.Dělej věci ze kterých máš strach.Když neumřeš poprvé tak to asi nebude takstrašné.A když umřeš tak o tom nebudeš věděta když o tom budeš vědět tak jsi neumřela ale přešla do jiného stavu.Ahoj ZdenekPs:Muj Mail je Mallevil"seznam.cz Jestli budeš chtit mantru tak napiš

Ahoj Lido, ahoj vsichni. Je to uz asi 15 let, co jsem mel prvni atak paniky. Nevedel jsem, co to je, ani co se deje. Myslel jsem, ze se snad zblaznim, nebo rozpadnu na kusy. Tep jsem mel asi 200 za min. U doktora se nic nezjistilo a za dva dny se to opakovalo. Dostal jsem neco na uklidneni a bylo to. Stávalo se mi to stále častěji. Prášek jsem nosil stále s sebou, ale většinou, než začal působit, už to odeznělo. Když jsem měl nějaké jednání, už předem jsem věděl, že to přijde. Trvalo to rok a už mě to přestávalo bavit. Bylo mi jasné, že jediný, kdo mi může pomoci, jsem jen já sám. Vymyslel jsem si na sebe trik. Když mě čekalo jednání, přál jsem si,aby panika přišla. Samozřejmě přišla, ale byl jsem vyrovnanější a připravenější. Pokoušel jsem se ji později vyvolat sám. Když přišla, smiřoval jsem se s tím, nejhorším. Třeba, že mě klepne pepka. Chvíli to trvalo, ale povedlo se mi dostat to pod kontrolu. Dnes, když mě panika napadne, vím, co to je a potlačím ji. Dokážu si ji vyvolat sám, ale jen proto, abych ji uměl hned potlačit. No,je to všechno jen hra. Možná i návod. Zkuste to. Držím palce. S.

Ahoj Ivco!dekuji ti za dopis a jsem rada,ze jsi me odepsala.Musim Ti napsat,ze u me byla kamaradka a ja nasla odvahu se ji sverit,vlastne to neni az tak dobra kamaradka ale znama z detstvi.Nejak to ze me vypadlo a predstav si,ze ona mela podobne stavy jako ja a zacalo ji to po porodu,nevedela co s tim a vzhledem k tomu ze delala ve zdravotnictvi bala se chodit k psychologum...Zkousela leky bylinky lecitele az si jednoho dne dupla zarvala na cely svet uz at ma pokoj a co se ma stat at se stane a preslo to.Bylo to pry neunosne a myslela si,ze umira a nikdo ji nepomuze,vyslechla jsem ji a rekla si to same vsichni jednou odejdeme na jiny svet jak se rika a proc se trapit tim ted a hlavne je to uz osud co nas potka a tak sem se rozhodla bojovat,zarvala jsem jako ona rekla si jsem zdrava a hlavne diky i tvemu pribehu pochopila ze musim najit odvahu a zajit na sezeni!Kdyz nic jineho aspon se vypovidam!Zatim se mej a diky!

Ahoj Evi, mrzí mě, že i ty si prožíváš takový "hnusný" stavy. Nikomu, opravdu nikomu to nepřeju. Byla jsem teda u tý psychiatričky a víš, že mě to moc psychicky pomohlo. Konečně mě taky někdo pochopil a vyslechl, konečně to nejsem jenom já ten posluchač problémů. Řekla mi, že to bude asi něco z dětství, vlastně můj vztah s mamkou (mám ji moc ráda, ale cítím nějaký respekt)a mám svoji nadřízenou s podobnou povahou a prostě z ní mám strach jako z mamky. Jsem prostě pořád ve střehu. Ale nikdy jsem s ní konflikt neměla.Možná má pravdu a je tu nějaká souvislost. Protože já jsem v životě taky celkem šťastná a vím, že mě mají příbuzní a můj přítel rádi. Ale proč tyhle stavy ? Když je vlastně relativně vše v pořádku. Ještě k ní mám jednou zajít a potom mi chce dát psychoterapii, tak snad ... Doufám a chytám se každý pomoci, vždyť žít je tak krásné a možná proto se bojím někdy odejít. Evi, taky bojuj a určitě si dojdi k lékaři, třeba se ti taky trochu uleví, aspoň na 1 den. Když jsem přišla do práce, tak se mě všichni ptali, kde jsem byla, že jsem tak vysmátá a v euforii, tak moc mě to pomohlo. Chci, aby mi bylo líp, protože jsem ještě mladá a chtěla bych mít taky někdy miminko a nechci se bát, že nebudu schopná se o něho postarat. Jsem hrozně ráda, že jsi mi napsala, že někdo četl můj problém a nejsem v tom až tak sama. Děkuju. ivca

Ahoj Ivco!Rada bych ti napsala,ze nejsi sama kdo ma potize jako ty a nevim si s nimi rady a uvazuji zajit k psycholozce.Nevim co to vsechno nastartovalo,ale v kazdem pripade jsem stastne vdana,mamdve deti a uz kvuli nim bych rada zila bez potizi a nezila neustale ve strachu a s pocitem,ze se dusim zastavi se me srdicko.Je to strach ze smrti a ja uz vyslechla spoustu rad a nazory,ze jsem hypochondr.Mam nemocnou dusi a je treba to lecit jen nevim jestli leky jsou to spravne reseni.Nic me nechybi jsem stastna rada ziju,ale kdo toto nezazil nepochopi to!Takze nezbyva jen verit,ze bude lip a bojovat!I tobe hodne stesti!

Konečně jsem se také odhodlala přispět sem se svým problémem. Je mi 23 a mám astma, jsem alergička už skoro na všechno a před rokem jsem byla na operaci s ledvinou (plastika pánvičky a odstranění 1 kamene a ještě jeden kámen zůstal, prý nešel vyndat). Po operaci se mi zhoršilo astma, které v té době ještě nebylo prokázáno, protože mě obvodní lékařka nikdy nikam neposlala a vždycky při potížích mi napsala nový inhalátor. A tak asi po 2 měsících po operaci jsem měla astmatický záchvat, zřejmě nervového původu (to je moje domněnka), protože jsem urychlila příchod do práce, když zpětně vzpomínám tak vlastně už po 3 týdnech po zákroku. Což bylo trochu brzy, když jsem měla zůstat doma 2 měsíce. Jenže kvůli práci ... Teď už bych to taky řešila jinak. Ale abych se dostala ke svému problému, po operaci, když jsem začala chodit do práce jsem měla hrozné stavy. Bála jsem se chodit sama na nákup, bydlela jsem se svým přítelem 5 měsíců v novém bytě a celkem se mě i stýskalo po rodičích a sestře, nemohla jsem dojít ani od autobusu k domu (asi 50 m) jak jsem se pořád něčeho bála. A teď začal podzim a mě se stala ještě horší věc, byla jsem po flámu a mě se zdálo, že se mi špatně dýchá, ale věděla jsem, že to není astma a začala jsem si vsugerovávat, že nemůžu dýchat a že se mi určitě zastaví dech a já umřu. Vážně jsem měla pocit, že už je konec. Fuj je mi hrozně, když si na to vzpomenu.Ještě, že u mě byla moje sestra a můj přítel a uklidnili mě, měla jsem tak 3 dny klid. Ale byla jsem rozhodnutá, že k lékaři stejně musím, protože se to rok od roku zhoršuje. Připadá mi dýchaní jako nepřirozené, pořád se sleduju. Teď mi bylo asi týden krásně, ani astma jsem neměla.Mám hrozný strach ze smrti, nevím proč, ale pořád mi jde na mysl myšlenka, že brzy umřu. Prostě jsem asi blázen. Chodím asi třičtvrtě roku cvičit a to mi dost psychicky pomáhá, i když v tom mém období, jsem se tam bála jít, že se mi něco stane. No, teď se tady vyzpovídávám a zase se mi třesou ruce. Když jsem měla to před týdnem to hrozný období, tak jsem se objednala k psychiatrovi, takže zítra jdu, ale hrozně se za to stydím. Prosím můžete mi někdo říct o co jde, hrozně mě to otravuje život a já žiju ráda. Taky se mi stává jedna nepříjemná věc a to: v noci mě vzbudí jako by zástava dechu a chvíli lapu po dechu a potom zase usnu. Vždycky jsem z toho ráno špatná, co to zase bylo. Ale není to každý den. Nevím co to je. Všem kteří mě poradí budu moc a moc vděčná, ale prosím moc mě nestrašte.

Přesně s Vlaďkou souhlasím. Někdy také pomáhá studená spracha nebo alespoň studený obklad na hlavu. Díky za příspěvek.

Ahoj vsem zucastnenym, chtela bych prispet i svym dilem. Syndrom panicke poruchy u me byl diagnostikovan v roce 1998 a byl spojen i s diagnozou atypicke mentalni anorexie. Byla jsem na psychiatrii v nemocnici, brala jsem leky jako Deprex, Fevarin, Lexaurin, Neurol, Xanax, Dogmatil, Risperdal a nakonec jsem se z tehle cele lecby proste slozila. Muj doktor me zrejme bral jako pokusneho kralika a zkousel, co zabere. Bylo mi silene a ZADNY z tech leku mi vubec nepomahal. Ziju s timto syndromem uz skoro 4 roky a naucila jsem se s nim zachazet. Beru podpurnou lecbu - Peritol na chut k jidlu a Degan na travici potize. Zachvaty uz nemivam tak casto a kdyz to prijde, vim, ze nejlepsi lek pro me je: dat si horkou vanu a rychle jit neco delat, abych odpoutala pozornost od toho, ze je mi zle. Zabira to. K psychiatrovi uz bych se lecit nikdy nesla.

Ahoj Lído, využij nabídky a lékaře a účastni se stacionáře. Kombinace léků a psychoterapie je to nejlepší, co ti může pomoci. Udělej si na sebe čas, vyplatí se ti do budoucna, až se ti uleví. Léků se neboj, zabírájí pomaleji, ale přijde doba, kdy intervaly dobrého období budou převažovat nad trápením. Existuje spousty literatury, doporučím ti knihy od MUDr.Praška-vycházejí v nakladatelství GRADA. Měla jsem tu čest projít v jeho skupině denního stacionáře a jjiž 4 roky beru léky, pracuji na sobě a čerpám stále z jeho zkušeností,rad a charisma. Ahoj Hanka

Lído, myslím si, že psychoterapie by byla dobrá, já si teď o tom čtu knížku a kdybych jí měl dříve, to by bylo fajn.Je dobré, když ti někdo vysvětlí, co se vlastně s člověkem děje, a jak se proti tomu postupně "trénovat".Léky tě dostanou na jistou hladinu, ale asi úplně nevyléčí.Já jsem pral ten SEROXAT 2roky, je ze stejné skupiny jako tvůj Zoloft, ale moc jsem s ním spokojen nebyl, nebylo to ono.Teď beru AURORIX a myslím, že je mnohem lepší.Ale je jasný na každého, zabírá každý lék trochu jinak.

Děkuji za Vaše rady a poznatky, já už jsem víc jak rok pod různými antidepresivy (mimo jiné i Zoloft, který je také určen k léčbě panické poruchy), můj lékař - je již druhý mi říká, že jsem spíše neurotička a dál mi předepisuje a zvyšuje dávky léku noveril a také beru lexaurin, ten někdy pomůže někdy ne. Faktem je že to utrpení, ale jsem dospělá je mi 36 a mám dítě, tak se s tím učím žít. O tém lék si mu příště řeknu, ovšem nevím zda mi ho bude chtít předepsat, protože jak říkám tvrdí mi, že mně léky nepomohou, ale správná psychoterapiie, chce abych chodila do denního stacionáře a to po dobu 6 týdnů, tak nevím jak se rozhodnu.