Sebepoškozování

Jj, hluboká propast...moooc hluboká. Myslím, že mě už nepomůže, ani kdyby mi tam někdo postavil schody:-(

Je to jako spadnout do hluboký propasti ze který se sami prostě nevyškrábete ven... Vždy když máte problém vidíte jediné řešení

mne je 16 a zacala jsme pred mesicem...Duvod uz mne vsechno leze na nervy a nikdo mi neveri!!..tak proc bych tu mela byt stala sjem i na kolejich a a asi znovu budu!!Mona10"seznam.cz

Labreta: Jejda, to je mi líto...je to hrozný co všechno dokáže psychika.A takový lidi co to dělají jen aby se zviditelnili-pro takový nenacházím slušných slov...a zbytečně si zahrávají s ohňem.poznala jsem víc lidí kteří to nedělají aby se zviditelnili možná proto, že jsem je poznala v léčebnách, kdy už měli fakt problém a chtěli s tím něco dělat. Taky jsem jich měla pár na šití, ale měla jsem hrozný strach jít k doktorovi a zašít bych si to taky nezvládla, tak jsem si udělala mašličky, ale nepohohlo to, stejně je to hrozně vidět:-(

k psychiatrům raději nikdy nelez, nebo z tebe udělají naprostého magora, to chceš?Zkus hledat v životě pozitivní věci, najít si někoho, komu budeš důvěřovat a kdo tě vždycky rád vyslechne, začni se mít ráda a každý den se na sebe usměj do zrcadla...snaž se, ty to dokážeš, ale hlavně nelez za psychiatrama, nadopujou tě práškama, že z tebe nic nezbyde, věř mi, vím to z vlastní zkušenosti...a komu se tenhle můj názor nelíbí, ten neví nic o tom co jsem si díky psychiatrickejm práškům prožila za mučení a výsledek?Jsem v prdeli, naprosto a do budoucna odepsaná....a to jen díky nim

Ahoj, vždy když mi někdo ublíží, hlavně blízcí, tak se poškozuji, nutí mě to se potrestat. Je to normální? U psychiatra jsem nebyla, u dvou psychologů ano, ale nedali mi diagnozu. Co mi je? Pomože mi, prosím

akacia:to se nemusíš ospravedlňovat.Já mám jen svůj názor na emo styl, kdy je to fakt jen o pozérství a na ty, co tím chtějí získat jen pozornost okolí.
Já s tím začala v 8 letech.Po tom, kdy to ve čtrnácti zahlédla jedna kamarádka a promluvily jsme si o tom, to ona za měsíc-dva začala dělat taky. Pak už se to šířilo jako lavina..její jiné kamarádky to viděly u ní, protože se s tím netajila a některé z nich s tím začaly taky. Ale tahle moje kamarádka s tím později měla opravdu problém. Neměla to v dětství lehké, podobně jako já a její poslední zákrok byl žiíletkou do stehna, kde má nyní asi 15cm dlouhou jizvu.Tato rána byla na šití a velmi hluboká.
Já naštěstí k lékaři na šití nikdy nemusela.Zašívala jsem se sama. Ach jo.

Ahojky, tak se po roce bez jedinýho škrábnutí vracím zase k vám...ach jo, asi se toho snad nikdy nezbavím.
Labreta:Já si ubližuju od 7-mi let,nikdy jsem to u nikoho neviděla. Poprvé jsem zjistila, že nejsem jediná na světě až v 15-ti letech, kdy jsem si o tom poprvé promluvila s lékařkou, ke které jsem měla důvěru a ta mi pak doporučila psychiatričku....nevěděla to ani vlastní matka. Poznala jsem spoustu lidí, kteří se sebepoškozují, ale opravdu jen hrstka to dělala proto, aby se zviditelnila...
Simona:Taky často vyvolávám hádky a pak si ublížím. U mě je to tak, že ze sebe neumím dostat vztek a když mám špatnou náladu nebo jsem podrážděná, vyvolám hádku, pak zjistím, že mi to stejně nepomohlo a drží mě to dál...no a pak si ublížím, protože mám sama na sebe vztek. Mám výčitky že jsem vyvolala zbytečnou hádku a bolestí se za to sama potrestám a zároveň se zbavím toho napětí co v sobě mám...

Bohužel v dnešní době je to modní styl.Spousta dospívajících to začala dělat jen na popud médií nebo kamarádů, i když jim nikdo výslovně neříkal:tohle zkuste, to je boží.
Jen polovina z nich...troufám si tvrdit že i míň...opravdu v dětství nějak strádala, ať už to bylo cokoli.
Ale nezlobte se na mě, když se někdo začne řezat až po tom, co si o tom přečte v časopise nebo po tom, kdy to vidí u kamarádů, to není pak žádná psychic.nemoc...to je prostě jen o tom stát se středem pozornosti.
A teď budou husy nejvíce kejhat, protože to tak opravdu je a každý, kdo sobě tvrdí něco jiného si lže do kapsy..

Zdravim Vás všechny a prosim o radu,kamarádka se neustále hádá s přítelem,hádky vyvolává ona,chová se sobecky a panovačně,po některých hádkách má potřebu buď o samotě nebo před přítelem se říznout na ruce,před okolím své jizvy skrývá,okolí ji zná jako super a obětavou milou kamarádku,která je hezká,oblíbená a velmi chytrá.Vůbec nepřipouští,že by mohla býti nemocná.Chtěla bych ji pomoci,ale nevím jak.S přítelem se již dva roky cca každý týden rozcházejí, díky jejím hádkam a neústupnosti.Její otec ji když ji bylo asi 12-15 let zemřel,byl alkoholik,možná to má nějakou spojitost.Předem moc děkuji

Ahoj, taky mám hraniční poruchu osobnosti...Když budeš chtít, ozvi se mi na mail, můžem pokecat o životě s tímhle prevítem..F.Nautica"seznam.cz

Ahojte všichni, se sebepoškozováním mám taky problémy. U mě je to ale trochu jiné, i když...párkrát jsem měla velkou potřebu se říznout, ale jak naschvál nikde nebylo nic ostrého po ruce. Vždy to trvalo zhruba 30 min. a pak mě to přešlo (ty minuty mě připadali jako věčnost). Poslední dobou mívám období, kdy si až do masa loupu kůžičku na prstech na ruce. Navíc pokaždé, když mám nějaký strup, tak si ho seškubávám pořád dokola, dokud to jde. Díky tomu už mám pár ne zrovna malých jizev na ruce. Nějak se tím, ale netajím. Ve škole si dětska o mě dávno myslí, že jsem divná(dřív jsem se tak nepoškozovala, ale byla a jsem tichá, zakřiknutá...). Navíc poslední dobou jsem přišla na způsob jak si dělat bolest aniž by to bylo nějak viditelné. Abyste nemysleli...není to návod pro druhé jak se poškozovat.!! Na chodidle si loupu kůži do občas krve. Při chůzi to pak dost bolí. Mám nervy úplně v háji. Budoucnost jako by ani nebyla. Vůbec nevím jak dál. Rok se léčím ambulantně na psychiatrii a i přesto že užívám už dokonce troje léky na nervy tak se pořád cítím mizerně. Už nemám sílu s tím bojovat, jsem unavená. Začínám i s terapii u psycholožky, ale stejně to zatím nikam nevede. Mimochodem mám sociální fobii, deprese.

Zdravím Vás všechny, koukám, že se sebepoškozuje čím dál tím víc lidí... Taky jsem si tím prošla, trvalo to asi tři roky, bylo to děsný, lítala jsem ode zdi ke zdi, nechtěla jsem se řezat, ale řezala jsem se dál... Byla jsem na tom bledě, doma špatný, rozešla jsem se s přítelem...Nakonec mě kamarádky dokopaly k psycholožce, už to fakt nešlo zvládat, byla jsem unavená a nešťastná. Je to mladá ženská, taková normální a dá se s ní dobře bavit. Mám pocit, že mi snad i rozumí a "nejsem jí jedno". Už mi je líp a půl roku se neřežu.Fakt doporučuju si najít psychologa, i když je to sakra těžký se odhodlat...Ale teď jsem na sebe hrdá, že jsem k ní šla...:) Kdybyste někdo chtěl - vím, že má místo a bere eště lidi - můžete se k ní objednat, jmenuje se Zuzana Ulbertová, telefon 776 250 150, je to v Praze...
tak se držte a hodně síly a chuti do života!

Jak dopadla Anila a Dan?.. byla svatba?..

Do "blázince" se za sebepoškozování určitě nezavírá, to nemusíte mít strach. Udělalo mi radost, když jsem četla, Pájo, co jste napsala, protože je to fajn, že má holka takovou starostlivou mámu, která se snaží. Možná by na to stačil spíše psychoterapeut, ti umí divy a určitě se není za co stydět.O mě to taky vědělo spoustu lidí, ale mě to bylo spíše jedno, aspoň jsem měla pocit, že na to nejsem sama. Až mě překvapilo, kolik lidí má v sobě dost empatie na to, aby mi pomohlo. Nesetkala jsem se s odsouzením. Ono se člověku někdy zdá, že jsou kolem něj všichni v pohodě, ale není tomu tak. Já když jsem se někomu otevřela, i on mi řekl o sobě dost věcí, které bych do něj ani neřekla. Lidé se bojí mluvit ale není důvod. Je to jen zlozvyk, dá se terapií určitě zvládnout a jestli dcera trvá na tom, že nechce k odborníkovi, ať si zkusí sama o tom něco přečíst, třeba na internetu nebo...já nevím, třeba jsem slyšela o knížce Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci od Marie Krieglové, nečetla jsem ji, ale sama si ji chci pořídit. Sebepoškozování není v pořádku, může to svědčit o poruše osobnosti, ale nemusí to být tak vážný, někdo to dělá z nudy, aby upoutal pozornost,...a přitom nemusí mít ani nijakou závažnou poruchu, to k mládí patří, že si lidé chtějí vyzkoušet něco neznámého, "zakázaného". Mě se s tím podařilo asi na tři měsíce přestat, ale minulý týden jsem to udělala znova - jen tak - abych měla znova ten pocit. Měla jsem sice depku, ale dalo se to ustát, ale já jsem prostě chtěla. Už na tom sice nejsem závislá, že bych to musela dělat při každé příležitosti, kdy jsem v prdeli, ale mám hraniční poruchu osobnosti, se kterou to asi souvisí. Hlavně se člověk nesmí nikdy vzdávat naděje, že se to jednou třeba zlepší. Tak asi

Určitě potřebuje odbornou pomoc , stejně to všichni uvidí , když má zjizvené ruce a do blázince už dávno patří , když se tolik řeže ...moje dcera to taky měla ,ale v menší míře a jediné co nám pomohlo, byl lék ...každý to dělá z jiného důvodu , moje dcera je autistická a jiný člověk má třeba nějaké napětí v sobě , nebo stres a to musí odlišit jedině odborník , lepší je s tím jít, pze když se to nechá moc dlouho, tak se to pak léčí hůř.

nevysvětlovat ,jednat...

Ahoj, poradíte? Včera jsem opětovně našla nové stopy po řezání na rukou u mé 15-leté dcery, neustále slibuje, že už to nebude dělat (trvá to asi od 11 let - nebo spíš jsem to tak postřehla já). Snažím se s ní o všem mluvit a měla jsem vždy pocit že své emoce umí ze sebe dostat dostatečně (jednou se řechtá jak bláznivá, jindy vzteky křičí a mlátí dveřmy, ale asi je to málo). Má už ruce nechutně zjizvené, ale přesto že se zato stydí a slibuje, udělá to zas. Jak ji mám vysvětlit, že potřebuje odbournou pomoc. Ona se více méně bojí, že ji zavřou do blázince a že se to doví všichni ve škole.

Pro M. souhlas, jsou to jenom tkáně na povrchu. Na úrovni tetování nebo piercingu. Problém je někdy závislost, která na tom vzniká. A ovšem samospravedlivá nadřazenost okolí a jeho soudy.
Pro Natura: Řekla bych, že sebezraňování člověku něco dává. Ať už děláme cokoliv (i něco naprosto sebedestruktivního), hledáme v tom něco, co nám schází, možná něco, co hledají všichni. A když to nenajdem jinde...někomu prostě zbude jenom to říznutí nebo spálení. Jedna cesta je najít něco náhradního. Nestydět se za to, co mi sebezraňování dává, přijmout to a zkusit to najít ještě někde jinde. Rozhodně bych nevěřila přísnosti, příkazům, zákazům a trestům - to je jenom přidávání oleje do ohně.

No nechci to tu nabízet jako jediný řešení. Je to jenom návrh...

Lucisi, jsi jazykový talent, opravdu hezky řečeno, myslím, žes to vystih. Sebezraňování je v dnešní době odsuzováno mnohem více než třeba kouření, přitom se mi to zdá méně nebezpečné. Vždyť jsou to jen rány na kůži! Zatímco plíce, srdce a cévy...