Odpuštění
Obzvlášť stojí za zaznamenání, že nemusím nutně žádat o odpuštění nějakého konkrétního činu. Možná si dokonce myslím, že jsem neudělal nic, čím bych druhému ublížil. Proč tedy moje žádost o odpuštění?
Napadají mě tři důvody:
1) Moje žádost stvrzuje povinnost chovat se k vám ohleduplně.
2) Když vás žádám o odpuštění, uznávám tak vaši lidskou hodnotu. Dávám najevo, že jste pro mě dost důležití, že mi stojíte za pozornost a že chci, aby náš vztah pokračoval. Když se můj známý neomluvil, že mi nezavolal, přestože dostal mé vzkazy, zabolelo mě to, protože jsem usoudil, že mu za to nestojím. Omluva může mít mocný účinek, protože toužíme, aby druzí uznali, že jsme hodni jejich zájmu.
3) Nemusím si vždy uvědomit, že jsem vám ublížil, kryji se tedy pro případ, že jsem to udělal.
V novoročním zvyku, který jsem popsal, nejde jen o omluvu. Je výzvou k odpuštění. Všichni s sebou vláčíme citové břemeno - staré křivdy, zlost a pochybnosti, které nám nedovolí být dokonalými. Jestliže mi odpustíte, doznáváte, že jsme všichni chybující, že všichni máme své slabosti.
Odpuštění vyjadřuje mou víru, že se můžete polepšit, a ochotu poskytnout vám k tornu příležitost. Odpuštění ještě neznamená zproštění viny. Filozof a teolog Moses Maimonides zastává dokonce extrémní názor, že mi můžete odpustit, teprve až se v budoucnosti při podobné situaci zachovám správně. Občas je pro nás těžké odpustit, odhodit pocity křivdy a spravedlivé rozhořčení. Jenže vy byste nechtěli, aby vám ostatní odpustili vaše poklesky? Když vám odpustí, nejenže vás přestane tížit pocit viny, zbavíte se i tlaku, že musíte být dokonalí. Když vám odpustím, říkám tím, že jste pro mě přijatelní i takoví, jací jste.
Na tom, co se stalo v minulosti, nemůžete nic změnit. Nemohu vzít zpět, co jsem vám vědomě či nevědomě udělal. Ale můžete změnit vliv, který na vás mělo moje chování. Někdy je pocit křivdy tak silný, že nedokážete odpustit, všechno smazat a začít znovu. Zlost a nenávist, které vás tíží, však v konečném důsledku škodí především vám. Věčně nazlobení lidé jsou nešťastní. Zlost vás strhává zpět. Nedovolí vám žít dál svobodně. Scholem Asch začíná svůj román The Nazarene (Nazaret ) větou: "Ne síla pamatovat si, ale pravý opak, síla zapomínat je nezbytnou podmínkou naší existence."
Když nám někdo ublíží, otřese námi i to, že si náhle uvědomíme, že jsme bezmocní, že nemůžeme přikázat světu, jak se k nám má chovat. Harold Kushner chápe naši potřebu vzepřít se této bezmoci. Tajemství našich potíží spočívá v tom, že nejsme ochotni odpouštět. Živíme v sobě pocity křivdy, protože nám dodávají zdání morální převahy. Když se zdráháme odpustit, jako bychom získali převahu, často převahu nad někým, před nímž se cítíme bezmocní. Jediná moc, kterou nad ním můžeme mít, je moc podržet si svou zlost.
Jestliže si podržím zlost, kterou k vám chovám, podržím si iluzi, že vás trestám. Zlost však způsobuje, že se stáhneme do sebe i tehdy, kdy bychom ze všeho nejvíce potřebovali dobré vztahy s druhými. Odpuštění umožní, aby se vztah nepotřísněný minulými chybami a starými křivdami rozvíjel. Jestliže opravdu odpustíte, vypudíte ze svého těla jed hořkosti a nahradíte ho elixírem naděje.
Zdroj: Morální inteligence, nakladatelství Columbus
Komentáře
Nenechte se válcovat pocitem viny a beznaděje, hledejte Ježíše, kdo hledá, ten nalézá.
Já jsem již nalezl...
opakem odpuštění je vina , kterou za to někomu dáváme . Odpuštění je většinou dlouhodobý "proces" a má li být skutečné , to jest má li se pocit viny odstranit , nesmí se na to spěchat a násilně se do odpuštění nutit , ale prostě čekat , až to přejde. Začít by se mělo s takzvaným koláčem viny . Komu dáváme kolik procent viny na určité události .
Např. havárie autobusu u Nažidel v březnu 2003 . Např.řidič 90% že jel neopatrně , silničáři 5% , za špatný stav vozovky apod.
Je třeba být k sobě laskavý a netrýznit se ještě víc stupňováním vnitřního napětí . Je třeba se postupně odpoutat od lpění na věcech,
které již nelze nahradit, a najít si nové životní cíle , nebo místo lpění na lidech , které už nelze oživit , mít vzpomínky na to hezké a najít si nové přátele apod. .Ale když se něco dá nahradit , tak všechnu energii místo bědování a litování vložit do znovavybudování , třeba když povodeň odnese dům apod. Hlavně nespěchat , klid a mír přijde , jenom to určitý čas potrvá , a hodně pomůže najít si dobrého psychoterapeuta , třeba se to podaří až ne několikáté , a dobré přátele. Platí heslo sdílená starost , poloviční starost .
Chci se poučit. Ahojky.Jona
Tomáš Novotný
novotny"osu.cz
www.adash.osu.cz
To je zajímavé téma. Zrovna v tuto dobu o tom posloucháme na skupince diskuzi z televize Noe. Taky jsem několikrát někomu ublížil a lituji toho. Jiní zase ublížili mně, ale nevědomky. Byl jsem zkrátka jiný a svůj. Na začátku tohoto století jsem se dostával s lidmi do konfliktu. Kdybych se na každého měl zlobit, nedělal bych nic jiného. A tak jsem raději ustoupil a pochopil, že většinou měli pravdu.
No zrovna letos moc židé neodpouští. Je to těžká situace a ne vždy je lehké odpustit. Jasné je, že násilí plodí další násilí - křivdy další křivdy. Jak pak vyřešit takový zašmodrchanec vzájemného ubližování, zabíjení?
Pokud člověk někomu něco nemůže odpustit - druhému nebo sobě, nemůže se ani vyléčit. Odpuštění neznamená, že úplně zapomente a budete dělat jakoby se nic nestalo, ale v srdci nebudete již cítit odpor a nenávist. Nemusíte se s druhým člověkem kamarádit, pokud víte, že je to podrazák, ale sami byste měli být bez hněvu a zlých myšlenek vůči němu. Ono i pak takoví lidé půjdou z vaší cesty.
proto je třeba nespolíhat jenom na terapeuta , ale koupit si i vhodné knihy , a kontrolovat , jestli postupuje dobře . Ale jsou i dobří psychoterapeuti , abych nekřivdil .
- Odpovědět
Pošli odkaz