chci zemřít

jenže ono vybočovat z norem není nic přijemnýho - jsem za divnou atp.

pokud normu nemám,tak ji...Obávám se, že normu netvoří jeden, ale celá společnost.
Netrápila bych se tím, co je a není "normální". Pokud to nutně nepotřebují k vymezení sebe sama, a zorientování se v sobě.¨
Řídila bych se pocitem, jak se v té situaci, roli cítím já. Co mi říká mé tělo, když dělám to a to. Jak být v souladu sama se sebou, spíše, než se společenskými normami.

Žiju abych poznávala život...Kass,
zcela Ti rozumím, mám to dost podobně. To nic ale nemění na tom, jak to vnímám, co jsem napsala.
Taky nejsem až tak moc nadšená, že mám ještě asi půl života před sebou, co se roků týče. Asi nám nezbude nic jinýho, než to opravdu doklepat do konce, pokud se nezbavíme života sami.
Ale když už tady musíme být, možná, třeba...no třeba se najdou chvilky, které ještě budou stát za úsměv. Co my víme...

Hele, ono nám stejně nic jinýho nezbude. Takže jsem to nyní pojala tak, že když už tady musím být, tak si to užiju. Začala jsem se učit cizí jazyk, pustila se do nového oboru který jsem nikdy nedělala, hodila jsem za hlavu známky dětí ve škole, udržuji jen základní pořádek, abych se cítila komfortně, a prostě snažím se udělat si ten konec tak nějak snesitelný.
Když si stěžuji moc, moc mě to sžírá, tak můj optimismus je asi obranným mechanizmem před sebezáhubou.
...anebo účinkem antidepresiv, těžko říct.
Každopádně subjektivně se cítím lépe.

pokud normu nemám,tak ji vytvořím??!!

Kassielo,
žiješ,tedy i poznáváš. Uplně stačí jít životem,vnímat jeho krásy,vnímat to dobré i to špatné,jedno bez druhého nemůže existovat,žijeme v bipolárním světě,náš mozek pracuje v binární soustavě,/dobré-špatné,atd./dělat co tě baví.Bohužel někteří lidé mají potřebu srovnávat sebe či druhé s nějakou normou a pokud v ní nejsi, hledat způsob jak se změnit,jak té normě vyhovět.Ono se to jeví jako logické.Když mám stanovit co je patologické musím mít nějaký normativ.

Víš, co jsem...Žiju abych poznávala život ? Jenže co když jsem došla k stádiju když už nechci poznávat co horšího mně může potkat a když chci poznat to dobre tak to tu není . Tak co mám tedy dělat ? Žít, trpět a hledat něco co konečně bude dobré ? Jestli ano , tak jak dlouho to bude trvat než to najdu jak dlouho budu muset žít ?

tolik lidí co chce smrt ......Víš, co jsem zjistila?

Že hledat smysl života je nejrychlejší cesta k depresi a sebezáhubě.
Smysl to totiž nemá takový, jaký bychom očekávali. Něco "vyššího", nadzemského, ušlechtilého...
Nic takového.
Smyslem našeho plahočení po matičce Zemi je život sám. Ta cesta, ta pouť, to co nás potká, to co si způsobíme, co zažijeme. Cíl bych tam nehledala, je pro obyčejného mravence tak v nedohlednu, že jakmile ho začne hledat, je odsouzen k nezdaru, frustraci a depresi.

tolik lidí co chce smrt ... Snažím se každý den najít smysl mého života i důvod proč žít ... ale je to těžké když nemáte koho milovat , nemáte s kým mluvit , jste samy ve svém utrpení . Musí být přece něco , nějaký opak , nějaké světlo . Možná je ale já ho nenašla . Je mi 17 a byla jsem sexualní hračkou jedné party , kluk o kterém jsem si myslela že byl můj přítel že bude ten koho budu milovat byl jeden velký omyl, byl se mnou jen prto že to měl za úkol od své party ,aby byl jejich členem , a bylo mu jedno co se mnou udělají hlavně že byl členem , a k tomu o tom moje kámoška věděla ale přesto mi o tom neřekla protože se jí ten kluk líbil . Všichni které jsem znala a důvěřovala jim mě zradily , jak mám důvěřovat ? Jak mám milovat ? Co je vůbec láska ? Já poznala jen bolest a nic víc , nikdo o tom neví je těžké o tom mluvit . Snažím se žít , najít důvod , kdo hledá taky ?

Kajd: Nechci provaz, myslím,...chci taky...

Já bych asi vejšku nedal

Kajd: Nechci provaz, myslím, že otázka zní dost jasně. Ale díky za snahu.

Provaz můžeš kdekoli

Nevíte někdo o volně přístupné výškové budově v Praze? Pokud možno ve dne v noci. Díky.

starodávní učenci říkali,že vše je v pohybu,vše má svůj příliv i odliv.Tudíž není zle, aby nebylo zase dobře a není dobře, aby nemohlo být hůř.

Pro Matu: rád bych si s tebou o tom popovídal. Rozhodně mi není cizí, co píšeš. Jen mě trochu zarazilo, že by ti nemohl nějak pomoct přítel, který tě má rád, jistě mu důvěřuješ a mohli byste to všechno v klidu spolu probrat. 35 let je pro ženu nejkrásnější věk a je nedůstojné, aby se čímkoli trápila. Kdyžtak napíšu na tvou mailovou adresu, abys to tady nemusela vypisovat veřejně.

Taky nevím kudy kam - přišel jsem o práci po 14 letech u firmy, vše se posírá, nic nejde normálně, nemám na nic myšlenky, nic mne nebaví, nemůžu spát a nevím co s tím.

Taky mne život nebaví. Trpí mne osamělost, dříve byla ještě horší. v děctví máma vážně nemocná, neustále jí bylo hrozně špatně, otec alkoholik....A já od mala hrozné stavy, opuštěnost, bez přátel, nikoho s podobnýma potížema, strastma jsem nepotkala. Teď mám asi rok přítele, který o mne stojí, má mě rád. To je fajn, ale chybí mi k tomu přítelkyně, co jsou na tom obdobně, se kterýma si o těch strastech mohu popovídat od srdce a sdílet se i běžných věcech, jít spolu na kafe, na procházku, potřebovaly se navzájem. Já jsem z kamarádek zklamaná, co jsem potkala. A to jsem ztěží potkala dvě. Špatné stavy prázdnoty, frustrace jsem zažívala od školkového věku, ale aspoň né pořád. Od mých deseti let se mámin zdravotní stav velmi zhoršil, a mne bylo permanentně zle. Máma byla můj jediný opravdu blízký člověk, který mne měl rád...ale byla v hrozné stavu...ve škole jsem byla za divnou, zamlklou...žádného spřízněného vrstevníka, který by zažíval něco obdobného a podpořily bychom se jsem nepotkala...ještě mi to někteří dávaly sežrat a dávaly mi kapky - kluci ve třídě, šikana. Tak jsem v takovém stavu s vypětím dochodila školu, pak učňák....ve hrozné osamělosti, bez přátel, zázemí v rodině...v takovém stavu chodila do práce...hrůza...sociálně jsem tam byla ztracená, byla za divnou, neměla se komu svěřit, po práci neměla za kým jít, na koho se těšit...O dětech uvažovat nemůžu, ale aby život pro mne byl aspoň únosný, potřebovala bych přítelkyně s obdobnýma strastma a potřebama se s někým takovým také přátelit a sdílet se o strastech i běžném životě, koho taky trápí osamělost, ví jaké to může být peklo...navrch aby mne to jó bolelo narážím na nepochopení...
Kdyby mi chtěl někdo napsat, není mu cizý o čem píšu, může napsat na [email protected] Bydlím v Praze a je mi 35 let.

dobry den mohu se zeptat...Dej si místo toho chleba namazanej siflem.

dobry den mohu se zeptat jaka je smrtelna davka heroinu? nikdy jsem ho nebral ja jsem uzivátel pervitinu tak kolyk by mi stacilo dekuju za odpovjed

Ahoj me je 28 a mam podobny pocity co ty a vecne mi neco boli do toho problemy s penezi.Zivot mi prijde jako nesmyslny boj,jako kdyz clovek bojuje o preziti aby mohl vsechny poplatky zaplatit a do toho problemy s praci,starosti,bolesti a ja si porad rikam k cemu to tu vsechno je kdyz stejne tu nic neni naporad a nema ani moc smysl se o neco snazit.Je to vsechno dokola a taky bych to nejradsi vzdala ale mam dite,lasku a rodice a nemuzu je tu nechat a neco takovyho udelat..Je to sileny ale nemam jinak rady,budem muset to nejak pretrpet.