xxcd nebo Richard?

.....what's up
rakoviny jste tu rozjeli,
marjapano to jste nemeli.....

jo každý to snáší jinak,znám jednu paní která má rakovinu krve a asi se už neuzdraví,ale má radost ze života ikdyž má bolesti protože má vnoučata a chce je vidět virůstat..pak znám jinou paní která měla taky rakovinu jako tvá spolužačka,přes dlouhý ůtrapy se z toho dostala,ale nepracuje špatně to snáší bojí se že má jinou rakovinu jinou těžkou nemoc,jak jí všechno bolí a že brzy umře...ale ač to člověk snáší špatně či dobře tak ho to v duši trápí a myslí na to,a proto by se měli lékaři zabývat nejen tělem,ale i duší...ale jak říkáš to se moc neděje lékař si myslí že to užvěc pacienta jak to bere psichycky on je ten co léčí tělo...

..s tou rakovinou máš určitě pravdu...ale na druhou stranu existují lidé, kteří po jejím zdolání našly nový smysl života, začly žít mnohem intenzivněji, již se netrápili věcma, které jim dříve připadaly jako problémy...začly se třeba i víc radovat z maličkostí...

..je asi strašně důležité aby při té léčbě rakoviny nebylo léčeno jenom tělo, ale i psychika, která určitě nebyla též v pořádku...bohužel to se moc často neděje...

s tim s tebou souhlasim,ale i když člověk spáchá sebevraždu s emocí tak ač nám se to zdá jak hloupost proč by kvůli tomu měl člověk páchat sebevraždu toho člověka to drásalo a udělal to protože si chtěl od té bolesti pomoct i když věděl že by se stoho mohl vispat už by na tu bolest nikdy nezapoměl a on sebevrach páchá aby se nejen odprostil ale aby i zapoměl...
..jelikož si myslím že člověk už má osud předurčenej a změnit ho nedokáže tak..
...ale tech špatnej vlivů bylo tolik že i kdyby bylo o jeden mín tak ona už byla asi rozhodnutá...

..a rakovina je těžká nemoc ale podle mých zkušeností je to i nemoc psichiki,když člověk jednou projde rakovinou a zvládne ji hlodáho předstva že se uněj oběví jiný druch rakoviny a přemýšlí nad tím,někdy si z těch psichickej myšlenek vyvolá jiný potíže a doktor řekne to je jen..nebo že su to vsugerovává,že už je v pořádku a že ji hlídaj ale ona si je jistá že tam někde určitě má další...rakovina je hnusná nemoc,která se zvládá špatně psichicky...

..no já nemám se sebevraždama žádné zkušenosti, ale myslím, že existují dva typy lidí...jedni, co jsou na tom opravdu špatně, mají velké neřešitelné problémy, deprese...u nich se tomu asi dá těžko zabránit...protože zabráníš jednou, nebo sebevraždu přežijí a udělají to znovu...ale pak, že jsou lidé, u kterých se prostě nakumulují "obyčejné" problémy a negativní pocity a ti to pak mohou udělat v důsledku nějakého zkratu, pod vlivem nějakého špatného zážitku, emoce...a přitom kdyby se třeba dobře vyspali, tak by třeba již druhý den nemuselo vše vypadat tak černě, třeba by potkali někoho zajímavého, našli nový smysl života...
...víš ta spolužačka přece jen byla mladá..v té době 30...a z té nemoci byla již 5 let venku, což je již doba, kdy je člověk považován za vyléčeného..
no mé myšlenky se ubírají k otázce, zda doopravdy měla dáno v osudu smrt sebevraždou v daném okamžiku a nebo šlo o naakumulování špatných vlivů, které vedly k tomu, že to spáchala a třeba kdyby jeden ten špatný vliv chyběl, tak by se tak nestalo?

..ale jinak též zastávám obecně názor, že co se má stát tak se stane a že vše má svůj význam...jen ho opravdu někde nevidím...

jednou sem byla na jedný rekvalifikaci a tam mě jedna slečna v mem věku vyprávěla že jezdí furt stopem a několikrát se jí stalo že jí ten chlap napadl..a když semse jí zeptala proč jezdí tedy stopem odpoveděla je to zadarmo...ale to co mi viprávěla,tak byla hodně odvážná...já bych nikdy nejela stopem nikdy..v té době kdy se to stalo mé kámošce sem měla strach kamkoliv jít sama,byl to divný pocit....když furt slyšís v tv kde se co stalo tak si řekneš to je hrozný ale druhý den si na to nevzpomeneš,dokonce si říkáš že tohle se tobě stát nemůže a pak jednoho dne bum a ty vidíš že to co se děje všude kolem se ti tak vyhnout nemusí...

..jo je to hrozné, že holky a ženy nemohou bezstarostně užívat dobrodružství a cestovat stopem...vždy musí mít trochu strach, zda nenarazí na úchyla..

to chápu,v mém případě sem ani ty kamarády nechtěla vidět..
..ale nemyslim že tyto pocity vivolal sraz,tyto pocity si myslim že měla už dřív,když je člověku zle promítá si jak na tom je a byl furt dokola to probírá a...
...a to že to udělala v ten samý čas byla náhoda...nebo možná že na to myslela,přála se mít líp a nezvládla to že se má tak špatně,ale to nikdo neovlivní a ovlinit nemoch a ani jí v tom zabránit,jak to má jednou člověk v hlavě tak se toho nezbaví...
....jo pak když někdo spáchá sebevraždu či ti i jen umře dítě tak je to pro rodinu špatně zvládnutelná situace kterou si člověk neumí představit když ji neprožije,pak na rodinu příjde velkej smutek říkaj si jestli to byla jejich vina že dceři nepomohli jestli a proč a pak příjdou deprese..každej se stim virovnává jinak ale pokaždé těžko,někdo to zvládne a někdo ne....je to hrozná tragédie

..no já mám pouze jednu srazovou absenci...bylo to v době, kdy mne na vejšce zrovna chytaly různé schýzy a depky...ale vím, že ten večer, kdy byl sraz mi bylo také dost blbě...na jednu stranu tam člověk chtěl jít, vidět kamarády...a na druhé straně se nechce vyprávět, že zrovna prožíváš schízu...tak nejdeš a pak ti je ještě hůř, že sedíš osamotě na koleji a přitom kamarádi se někde baví...
..no a když máš skutečné životní problémy jako měla ta spolužačka (proti tomu u mne šlo opravdu spíš o momentální schízu), tak možná mohou být takovéto pocity poslední kapkou...
..jen sme z toho protě měli takový blbý pocit...že to zrovna udělala v ten čas, kdy začl náš sraz...jinak to byla opravdu hrozná tragédie, protože její matka, jak to zjistila, tak též spáchala sebevraždu, otce odvzli do blázince a do roka zemřela její bratr též do roka zemřel...
..to si pak říkáš, že to nemůže být jen tak, takové prokletí rodiny...

ne nezjistilo,ona totiž..ujel jí bus a tak zavolala domů že pojede stopem....a...ale nezjistilo se kdo to udělal,žádný stopy,a myslim že se to už ani nikdy nezjistí...ale víš jaký je paradox..že 14 dní potom na tom samým místě stopovali nějaký pubertačky to mě šokovalo....

jo chápu...ale já vim ze své zkušenosti,já ještě se svoji kámoškou sme byly taky takoví tichý mišky,všem sme byly pro smích dělali si znás srandu a pro nás už bylo vždy stresujicí jen přečíst před třídou nejakou ůvahu co sme měli za ůkol...když pak skončila škola a byly srazi,tak sem nikdy nepřišla nechtělo se mi měla sem z toho divný pocity a taky jako na vašem to chodilo podobně ale jelikož sme jiná generace tak bylo kdo ským a kolik jich měl co dělá kolik škol má kolik toho procestoval zažil...mě to stresovalo jen při pomyšlení tam jít a ještě jim něco vikládat,ale z těhle věcí má člověk jen velký strach a nervi a stres,chvíli se člověk lituje pak nenávidí..ale nezabíjí...ale když projde někdo něčím těžkým,jak životní situací rozvod,člověk si pak myslí že mě nikdo nemá rád a nikomu nebudu chybět navíc těžká nemoc a co kdyby přišla další jiná rakovina něčeho jiného chci to vše protrpět znovu...člověk dumá...probírá si svoji nemoc jak je na tom špatně a žeby mohlo být hůř a že to už nechce zažít a pak,spáchá sebevraždu...ale nikd né proto že by měl jít na sraz a říct ajak na tom ted je...protože to stejně všichni ví nebo si aspon myslí že to všichní či tuší....myslím že byla z celého svého života utrápená,že to neunesla...

..hale a zjistilo se, kdo tu tvou kamarádku zavraždil?...

..no víš, při našem třídním srazu byla vždy taková dle mého pěkně blbá zvyklost, že každý se měl postavit a říct, zda je vdaný, kolik má dětí a čeho dosáhl...vždy bylo vidět na lidech, kteří to zrovna neměli v životě růžové, jak jim to bylo nepříjemné...přijde mi, že je mnohem přirozenější si na srazu jít pokecat s lidma, kteří tě zajímají, s kterými si se přátelila a povídat si s nimi o tom, co chceš a ne tyhle formální výslechy...také třeba na posledním srazu nebylo plno spolužáků, kteří zrovna řeší nějakou životní krizi (např. rozvod)...no a tenkrát vím,že ta spolužačka byla uháněná, ať přijde, nejprve se vymlouvala na angínu, no a pak se stalo, co se stalo...nevím, třeba by se to stalo i tak, ale je možné, že třeba váhala, zda jet na sraz, začla rekapitulovat svůj život a co by tam o sobě vyprávěla (byla též rozvedená, bez dětí)...no a třeba tyto myšlenky mohly spustit nějakou depresi...

jo tohle je hrozný, člověk to bere jako samozřejmost že jsou mezi náma a ani by je ve snu nenapadlo že by tak mladý člověk mohl umřít,a pak to člověka sebere a je všoku a nedokáže to pochopit...mě moje kámoška zemřela násilnou vraždou a kamarád nehodou v autě a on byl spolujezdec a řídil to jeho děda který se snaží už ponekolikrát spáchat sebevraždu,jeden soused jel na lyže upadl,večer ho začla bolet malinko hlava šel si lehnout a už se neprobudil....mýho švagra mamka taky měla rakovinu a to je hrozná nemoc,kterou člověk špatně snáší a to může být sebesilnější osobnost,rakovina je nemoc z který i když se člověk viléčí nese si následky....ale co se týče vaší spolužačky tak si nemyslim že by ten sraz byl impulzem,ale spíš to špatně snášela tu nemoc ač byla uzdravená..

..no nám ve třídě z gymplu zatím zemřely dvě spolužačky, které byly spíš takové šedivé myšky, ale stejně nás to všechny hodně sebralo...zvláštní je, že obě byly ze stejné vesnice a celou dobu spolu seděly...první zemřela hned po dvacítce na leukémii, druhá prodělala rakovinu děložního čípku, z které se dostala...avšak, když jsme měli před lety sraz, tak přesně v tu hodinu doma spáchala sebevraždu...všichni jsme z toho byli úplně hotoví, protože vznikla otázka, zda ten sraz nemohl být nějakým negativním impulzem...

...no...mojí babičce když umřel manžel můj děda,tak ač byla stará a tušila spíš se těšila a doufala že příjde brzy za ním tak to její bolest nezmírnilo,vždy mi říkala princezničko moje doufám že potkáš stejně skvělího muže jako já..a furt mi říkala že se za nim hrozně těší plakala a říkala že tam budou žít v poklidu a užívat si to spolu a že už budou furt spolu a všechno si to vinahraděj že už aby tam byla ač nás všechny moc miluje,tak se za dědou moc těší...a mladého člověka který stratil svou lásku znám, umřeli mi dva kamarádi...a to nepočítám své dva sousedy s kterými sem se tak neznala...

..máš pravdu přemoci to bolest nemůže, snad pouze trochu zmirnit...on je trošku rozdil, jestli tu bytost ztratíš ve dvaceti a jak říkáš hrozí ti, že budeš bez ní tady muset být třeba i 50 let a nebo v 70 a ty víš, že brzo půjdeš též...aspoň se mi zdá, že ti staří lidé se s tím nějak lépe smiřují, jakoby někde uvnitř věděli...osobně neznám nikoho mladého, komu umřela láska...ty ano?

..ve víru v to že danou osobu uvidim v jiném životě či že se s nim setkám v nebi,tak v toto taky věřim,ale neutěší to mou bolest,spíš mám pocit že jí ještě zvíší že na tomto světě musím třeba dalších 50 let žít bez té osoby dokad neumřu a neuvidim ji...protože já ted žiji a chtěla bych ted s tou osobou trávit ten čas tenhle život,protože s tou osobou chci být ted protože ted ji miluji a to se žádnou náplastí nespraví a neutěší...

..no vybočstrom také vyrostl na dvorku po smrti babičky a já to tak trochu beru jako její pozdrav..
..tu bolest může přemoci snad jen víra, že daného člověka opět uvidíš - buď v jiném životě nebo v jiné dimenzi...problém je, že většina smrtelníků může mít pouze víru...já osobně též v toto věřím...ale vždy jsou pochyby...musí být supr, pokud někdo opravdu ví a má jistotu, že se svou láskou se budeš potkávat znovu a znovu, i když asi v jiných tělech...

jo je to zvláštní pocit usmívat se a přitom plakat,že něco jako film může člověka tak dostat...

jo ríšo to si řekl hezky,film to musel být hezký...ale já osobně nevim jetli by mé slzy a velkou lásku k člověku kterého miluji,jestli by mě utěšilo, že na hrobě milované osoby vyrostl strom...když bych věděla že už svou milovanou osobu nikdy neuvidim nikdy nepohladim nikdy už si s ní nepopovídám a nekouknu se jí do očí....ač bych věděla že ten strom virostl z hrobu mé milované osoby tak by to mé slzy neutěšilo...teda doufám že tu možnost tohle prožít mít nebudu...