Deprese

Je mi líto, že si některé věci necháváte do soukromí e-mailu. S Lenčiným názorem nesouhlasím, protože mu moc nerozumím. O čem se má na chatu o depresích diskutovat, pokud se osobní věci nechají stranou? O serotoninu? Jak už tady někdo řekl, tenhle chat funguje tak trochu jako skupinová terapie.

VZKAZ PRO IVANA prosimtě já jsem Tvou adresu nemohla najít v tom seznamu na který si mě odkázal.Pošli mi svůj mail.Já bych Ti chtěla ráda odepsat.Bude to lepší než tady veřejně odhalovat svá nitra,i když já už jsem toho tady napsala až moc.Lenka má pravdu přesuneme se do soukromí.Jsem ráda,že si se mi ozval,ale udělej to ještě jednou já Ti odepíšu.ILONA

Káčo,nepřipadá mi to jako duševní nesmysl,že si duše vybírá kam se narodí.S reinkranací ráda souhlasím.Něco už jsem o tom přečetla a mé problémy by mě měli nasměrovat na lepší cestu.Stručně vše zlé je pro něco dobré.Ovšem doufám,že to bahno ve kterém se plácám jednou vyschne a já začnu zčista nanovo.Věřím,že ne v té samé louži.Ilona.

Ivane,já Tě žeru,jsi lepší než moje psychiatrička.Píšu sem právě okamžité reakce,to co právě cítím a nečekám na objedání se k lékaři,protože pak už není můj stav aktuální a já zapomínám co jsem cítila před týdnem měsícem a tady se můžu podívat zpět.Co se týče mé budoucnosti, měla bych jí nastartovat,jinak se nehnu z místa,přijdu si že skáču sem tam jako kobylka.Ty mě dokážeš povzbudit.Ilona

Omlouvám se za pravopisné chyby, text jsem odeslal, aniž jsem provedl zpětnou kontrolu.Ve druhé větě např. chybí pomlčka, došlo i k záměně typu: n-nn aj.

Vyrovnat se s rodinou ze které jsme vyšli je vždy problém. Metody jako obvinění, které vedou k vině nejsou řešením. Dobrým východiskem se zdají některé poznatky rodiných terapeutů, kteří se spíše snaží o vymezení hranic k minulosti a vzatí v úvahu vlastní životní prostor.Jde o to umět říct, byl jsem vychováván ve vašem prostředí (rodičů), které mě učinilo takový jaký jsem, bylo vaším právem mě nějak ovlivňovat, měli jste na to právo, bylo to ve Vaší moci, já jsem s tím nemohl nic dělat, byla to Vaše rozhodnutí. Není mě určeno, a ani nejsem schopen abych je jakkoliv hodnotil či dokonce měnil. Děkuji Vám za všechno dobré, ale i zlé. Teď přišla chvíle, kdy již přebírám odpovědnost sám za sebe, přišlo období mých rozhodnutí. Uvědoměni si vlastní bezmocnosti a předání za ně zodpovědnosti těm, kteří za ně zodpovídají a vzdání hold rodičům, je osvobozující, protože to tak je.Rodinná terapie pracuje s různými metodami, např. projektivní metoda SOUSOŠÍ, kde svoji rodinu modelujeme jako sochu, do ni vkomponujeme vše, třeba chybějicího člena rodiny (zemřelý prarodič,rozvedený rodič, dítě, sourozenec, který zemřel před naším příchodem na svět, pejska z dětsví) a v duchu se na ně díváme, hledáme celek, svůj výchozí bod, ohraničení, sloučení, porozumění.Více na www.mujweb.cz/veda/antidepresiva/psychoterapiePřemysl Vlček (22 let)

Nezlobte se, ale zdá se mi, že tahle diskuze již neodpovídá tématu, jelikož je naplněna soukromými dialogy, nechcete si psát mezi sebou a ne na této stránce? Ahoj Lenka

Vnitřní nejistota je prozatím součástí mého já. Omezuji zbytečné omluvy na minimum, ale někdy se prostě chci vyhnout nedorozumění. OK, naše diskuse se dostala na slepou kolej. Já jsem možná v kruhu a zbytečně se nimrám v minulosti, když jsem sama. Ale čím víc se v tom nimrám, tím víc těch pocitů a strachů objevuju a pak je můžu ventilovat na terapii a ty pocity a strachy pak pomalu odcházejí. Hlavně dřív, před pár lety, jsem na tom byla zaseknutá. Jak se mám ale kupříkladu zbavit té panické hrůzy, kterou mám z mámy, pokud se tomu problému nebudu věnovat? Jedna věc je můj vztah k mámě, to by možná šlo přehlídnout a jít prostě dál, druhá věc je ale můj strach, kterej mě provází dennodenně na každým kroku, cokoliv udělám, bojím se, že bude nějakej průser, že jsem udělala něco špatně, bojím se zítřka, lidí, přátel, bojím se vždy a za všech okolností. Možná se ten strach dá řešit bez vztahu k jeho původu, ale já o tom pochybuju. Ne, znásilněna jsem nebyla, to jsem uvedla jen jako příklad jednoho z nejzřejmějších omylů výčitek svědomí, které přicházejí zřejmě přirozeně, ale na zcela špatným místě.No, možná máš pravdu, posledních 5 tejdnů fakt bloudím v kruhu, protože doktorka byla na dovolený. Je to zvláštní, ale když tyhle věci ventiluju s ní, tak se nezacyklujou, naopak se rozcyklovávaj. To, že jsem totálně zaseknutá, se pozná taky podle toho, že se absolutně, ale absolutně nesoustředím na práci. Šéf mi něco vykládá a já pořád myslím na chat, že by tam moh bejt nějakej zajímavej příspěvek. Panebože, ať už je pondělí a můžu jít k doktorce.Osobní dotaz - měl jsi velmi přísné rodiče?

Prosím Tě, Káčo, nikdy bych si nedovolil poukazovat na něčí chyby, v soukromí ani na veřejné rubrice, a ani ve snu mne nenapadlo, že by to někdo mohl takto interpretovat. Kdo jsem já, abych si mohl dovolit posuzovat jiné? A kdo vůbec může vynášet moralizující stanoviska o chování někoho jiného? Když nezná jeho motivaci a všechny souvislosti? A i kdyby je znal. Jedině hlupák. Abych to upřesnil, ted? jsem mluvil o morálce, nikoli o činech kriminálních či kriminalizujících. V té úvaze jsem pouze uvedl některé vzorce chování, které vyplývaly z logiky argumentace a které jsem potřeboval k tomu, aby bylo jasné, o co mi jde. Šlo mi o ilustraci, v žádném případě ne o posuzování. Že jsem nepsal o svých nedostatcích? Víš, ono kapacita serveru je omezená a i ten článek musel mít přijatelnou délku. Nerad píšu o sobě, raději nechávám ostatní nahlédnout do mého způsobu uvažování, aby si sami mohli vytvořit vlastní názor.Nejsem žena a nebyl jsem znásilněný, takže nemůžu komentovat. Jestliže postihnul takový šeredný zážitek Tebe a chceš jej veřejně ventilovat, můžeme se přesunout do jiné rubriky - tuším tu jedna taková je. Ale v tomto ohledu nejsem schopen poskytovat komentáře ani rady.Obracení do minulosti je součástí ozdravného procesu, v tom máš pravdu. Jenomže nesmí to být nimrání se v minulosti, opakované a opakované analýzy, které k ničemu nevedou. Uvědom si, že psychoterapie je prostředek, který Tě má někam dostat, nikoli cíl. Je to cesta, ale nesmíš chodit v kruhu. Možná, žes tam někde drápkem uvízla a teď nemůžeš dál - nevím.Ve své pasáži o svobodě jsi vlastně výstižně popsala toleranci. Naprostý souhlas. Přesto mám dojem, že některé důležité věci Ti naprosto unikají. Zkus se zamyslet nad potenciálními a reálnými příčinami vnitřního napětí.A nic nepatřičného jsi neplácla. Proč ta vnitřní nejistota?ZdravíIvan

Tedy zcela bez urážky. Doufám, že jsem neplácla něco nepřiměřeného.

Ivane, já si myslím, že jde o nevyjasněné termíny, co se týče svědomí. Člověk má určité vědomí toho, co je dobré a co špatné, ale tohle vědomí může být zdeformované. A tak lidi často trpí těžkýma výčitkama svědomí za něco, co je třeba naprosto běžné, nebo za co vůbec nemůžou (například pokud vím, tak často to mívají ženy - oběti znásilnění). Pokud jsem úplně mimo, tak abych tě pochopila, budeš se asi muset dopustit mé oblíbené chyby, totiž vysvětlit mi jako blbečkovi, jak jsi to tedy myslel.Co se týče mého obrácení do minulosti, máš pravdu, ale myslím, že je to součástí ozdravného procesu. Musím si svou minulost plně vyřešit, aby mě přestala svazovat. Musím vyplavit všechny pocity, který v sobě nesu léta, aby tam mohly nastoupit jiný, míň destruktivní pocity.Svůj výrok o svobodě jsem myslela tak, že to, co ty nazýváš logikou, třeba pokřivenou, jako že jen já mám pravdu, jen mně se ubližuje, já považuju za nedostatek svobody stát za svým názorem, ale připustit i pravdu někoho jiného, a taky svobodu nechat jiné lidi dělat, co chtějí, ale zároveň mít tu svobodu, nenechat se jejich chováním zranit. Mít určitej odstup od lidí, nedovolit, aby tvůj základní životní pocit závisel na tom, co dělají, nebo nedělají ostatní. No a na závěr, mít tu svobodu uznat svojí chybu, ale neztratit tím ve vlastních očích hodnotu. Proto lidi často nedokážou uznat chybu, protože se jim od nepaměti vtlouká do hlavy, že dělat chyby znamená být totální looser, totální životní průser. Od té doby, co dokážu vnitřně přijmout, že SMÍM dělat chyby, je taky dokážu líp přiznat a necítit se potom jako absolutní špína.Neodpustím si malé rýpnutí, když tak dobře víš, v čem děláme chyby my, jakto, že máš stále deprese a mánie k tomu? Mluvíš, jako bys byl bez chyby a měl v životě naprosto všechno vyřešené.

Ahoj, Káčo.Reagovala jsi rychle a pro mne poněkud překvapivě. Zmínil jsem se, že jsem se podíval i do jiných rubrik, kde diskutuješ často s entuziasmem sobě vlastním. Takže vím, že Tvé postřehy bývají neotřelé a dobře vyjádřené. Čteš NP a jsi schopna myslet strukturovaně. V žádném případě se nedopustím té chyby, že bych podcenil Tvůj intelekt a vysvětloval Ti něco, co můžeš pochopit s minimem úsilí sama. To je důvod, proč na Tvé otázky neodpovídám. Nemusíš ani tak moc přemýšlet, stačí zapojit empatii.Teprve pak, jestliže budeš nadále trvat na svém výroku, že je svědomí pro Tebe zátěží, Tě začnu litovat.Dík za dotaz na můj, jak jsi to eufemisticky zformulovala, ozdravný pobyt. Chci se k tomu vrátit v krátké úvaze v této rubrice někdy příští týden.Možná, že by stálo zato věnovat se trochu i problematice kvality blízkých osobních vztahů - ta je velice často zdrojem enormní stresové zátěže, která navíc působí dlouhodobě. To je ta část, kde jsi mluvila o svobodě a zradě. Rozveď to trochu.ZdravíIvanPro Ilču:Plácáš se v tom přímo děsivě, zbytečně a nekonstruktivně. Stejně jako Káča jsi zahleděna příliš do minulosti.. Přestaň se už konečně vracet k tomu, co bylo dokonce v době Tvého početí. To stejně neovlivníš. Začni se spíše orientovat na to, co bude - máš-li k tomu sílu. To je podstatně namáhavější, ale dává to smysl. Ozvu se Ti.Ivan

Ilono, někdy se říká, že dítě si vybírá, kterým rodičům se narodí. Rodiče nemusí být dokonalí, nemusí být ani na rodičovství připraveni, ale to dítě, ta "duše", má svůj záměr a ví, proč se narodila tam, kam se narodila. Nic na tomhle světe není náhoda.Možná ti to připadá jako hyper duchovní blábol, ale když se na to podíváš takhle, možná ti tvůj úděl bude připadat míň těžkej. Tvoji rodiče dělali, co uměli, určitě se k tobě (sobě navzájem) chovali tak dobře, jak to šlo. Možná toho moc neuměli a moc jim to nešlo. Třeba si s sebou nesli taky nějaká svoje závaží ze svého dětství, se kterými se nikdy nevypořádali. A tak to platí o všech lidech. Na tobě je, jestli ty se s tím závažím vypořádáš a roztrhneš ten začarovanej kruh.A pro mě to samozřejmě platí taky.

Jestli chceš Ivane můžeš mi psát na e-mail Mar.Hor"Quick.cz Tvůj článek jsem si vytiskla,protože si to musím několikrát přečíst a najít si některé výrazy ve slovníku,aby mi to dalo souvislost.Opravdu si myslím,že máš velmi dobrý postřeh a bohužel Ti závidím Tvou schopnost logického myšlení a objektivního zhodnocování stavu osobností zde píšících lidí.Jak je to u Tebe z jaké části tvého nitra vystupují tvé stavy, jaká je příčina Tvých depresí,co v Tobě vyvolává neklid v mozku? Zajímalo by mě jestli má smysl dobádat se k tomu ,jaký kdo má zde úděl.Co když jsem se doslechla o tom, že mě má matka měla pod nátlakem otce,který jí vyhrožoval smrtí,pokud si ho nevezme?Kde se ve mě vzal ten strach ze života a jestli se nepřenesl na mě už v době mého početí? A k čemu mi pomůže toto poznání?Stejně zase zkončím u toho,že to tu musím nějak dožít,nechci to na někoho svádět,ale o svém životě jsem nerozhodovala já.Já bych se tenkrát určitě chtěla narodit z lásky,ale proč jsem to tak nikdy nepociťovala? Chtěla bych už konečně přestat plakat nad nepřízní osudu.ILONA

Díky Mary za příspěvek. Netrpím depresí, mám ale různé jiné psychické problémy, a jsem přesvědčená, že všech těchto chorob duše se lze zbavit. Jsem ráda, že někdo z vlastní zkušenosti potvrdil tento můj názor.

Přečetla jsem si pár příspěvků a připomnělo mi to, jak jsem před mnoha léty s těžkou depresí bojovala. Bývalo mi tak zle, že vypadalo, že jediným řešením z toho stavu, před kterým se nedá utéct, je sebevražda. Ale byla jsem rváč a měla jsem štěstí, dala jsem se na psychoanalýzu u dobrého psychoanalytika. Stálo mne to hodně peněz a času. Postupem doby se s prožíváním a odžíváním věcí na psychoanalytických sezeních změnilo zásadně moje sebehodnocení, moje postoje k lidem atdatd. a to k lepšímu pro mne a postupně ubývaly i deprese. Dnes si ten stav ani nejsem už schpna představit, jen vím, že to bylo něco děsného a nekonečného. Absolutně jsem nevěřila, že mi něco doživotně vyřeší léky. Jen na spaní jsem měla nutně Diazepan, abych vůbec mohla druhý den pracovat. Vřele tedy doporučuji psychoanaýzu, je to investice na celý život.A dnes je přístupná každému, dřív to bylo tajně. Mějte se a bojujte za sebe!

Snažím se pochopit, jak jsi to myslel s tím svědomím. S celým tvým článkem souhlasím a říkala jsem si, jestli bys ho třeba nechtěl publikovat na Psu nebo někde. Souhlasím, že všechny (většina) našich problémů vychází z toho, jak se člověk dívá sám na sebe, co cítí sám k sobě. Souhlasím i s tvým výrokem o logice. Ale co se týče svědomí, tomu moc nerozumím. Pro mě je svědomí vždycky zátěží, protože je deformovaný mým přístupem k sobě a třeba i chováním mé matky (neobviňuju ji, jen jsem se vždycky - jako dítě - cítila zodpovědná za to, že je pořád tak utahaná, nervózní, podrážděná, myslela jsem si, že za to můžu já, že je to moje vina, že se o mě musí starat, že kdybych tu nebyla, byla by určitě šťastnější...) Jak jsi to s tím svědomím myslel? Já si myslím, že je to o svobodě, o svobodě dopřát ostatním, ať mě opustí, pokud se tak rozhodnou, ať jsou na mě naštvaní, pokud k tomu mají důvod, ať mě klidně nenávidí, pokud jim to udělá dobře. Ale na to se člověk musí mít rád a musí si sám sebe vážit, protože pak ho přístup a chování ostatních nemůže rozhodit. Zrada třeba zabolí, ale člověk si řekne - byla jsem před ním, budu i po něm...

Ahoj Ivane,Musím si tvůj příspěvek přečíst ještě jednou, ale než na to budu mít čas, zeptám se, jak proběhnul tvůj ozdravný pobyt, co jste tam dělali a co jsi se o sobě třeba dozvěděl?

Pro Janu:Pro případ, že se dožiji dospělosti svých dětí, jsem si zpracoval několik scénářů jejich možného chování ke mně. Ten nejvíce optimistický počítá s tím, že až ony uznají za vhodné, tak mne strčí do domova důchodců a navštěvovat mne budou pokaždé pouze tehdy, když budu brát důchod, aby mi jej sebraly. Jak si tak čtu o Tvých peripetiích, mé scénáře nemají chybu.Pro Ilču:Přečetl jsem si řadu Tvých příspěvků nejenom v této rubrice. Jsou velice zajímavé a Tvé vyjadřovací schopnosti jsou v písemném projevu na velmi dobré úrovni. Napadá mne celá řada věcí, protože však značná část z nich je příliš osobní, nepovažuji za vhodné psát o nich na veřejné stránce. Musím udělat výběr. Mně se to jeví tak, žeTvůj základní problém je jiný, než se domníváš Ty i než píše Jana.ZdravíIvan

Neobyčejně půvabným opomenutím těchto stránek, věnovaných afektivním poruchám, je to, že si málokdo všímá činnosti orgánu, který je zdrojem těchto poruch - lidského mozku. Přitom je více než zřejmé, že zdroj problémů typu deprese či mánie spočívá v tom, že právě mozek je něčím vyveden ze své rovnováhy a začíná zpracovávat informace, podněty, impulsy, zážitky i emoce naprosto neběžným, nestandardním způsobem a na adekvátní, běžné popudy reaguje neadekvátně a zvláštně. Smůla je v tom, že zatímco špatnou funkci jater či ledvin lze odhalit třeba vyšetřením krve, iregulární činnost mozku lze objevit pouze sledováním chování člověka. Ne naše myšlení, ale naše chování tedy o nás vypovídá více, než se představujeme a mnohdy více, než chceme. Mimochodem, k chování patří i písemné projevy, ač se v nich člověk snaží zformulovat myšlenky. A identita člověka je tvořena mnohem více jeho chováním než jeho myšlením. Několikrát jsem dostal otázku, jestli si myslím, že lze depresi předcházet čistě psychickými prostředky, celkovým laděním psychiky. To je ta duševní cesta, o které už tady byly zmínky. Domnívám se, že nelze. Alespoň podle mé zkušenosti ne. Co však tímto způsobem lze, je omezit četnost, hloubku a dobu trvání depresivních či manických stavů. A zlepšit kvalitu života v období mezi nimi. Ostatně, tento cíl by měl být v centru snažení všech lidí, nejenom těch, trpících depresemi. Leč není. Je vůbec zvláštní, jakou enormní pozornost věnuje naše civilizace péči o tělesnou hygienu a zušlechtění vnějšího vzhledu člověka a zároveň jak malá pozornost je věnována a jak nízké je obecné povědomí o hygieně duševní. Péčí o tělesnou čistotu se zabývá celý průmyslový obor, jenž produkuje krémy, dezodoranty, mýdla, líčidla a nepřebernou řadu dalších přípravků, ale jak to vypadá s péčí o duševní čistotu? Víme, co dělat, když máme špinavé tělo, ale víme, co dělat, je-li naše psýché zasažena nadměrnou dávkou stresu, problémů, splínů, chander, egoismu a negativních myšlenek? A děláme to? A chceme to vůbec dělat? Proč jsme schopni a ochotni odstraňovat až důsledky problémů, nikoli jejich příčiny? Jen proto, že prvotní příčinou bývá naše chování? Cítíš-li se nepohodlně, spolkni Diazepam, chceš-li si zlepšit náladu, dej si Radepur, povzbudíš se Fenmetrazinem, na spaní je Rohypnol, proti bolesti Tramal - jsme opravdu v oblasti péče o sebe sama až natolik dekadentní? To, že jsme schopni, je zřejmé, ale jsme vůbec ochotni zabývat se svým chováním? Zaskočil mne nenápadný dotaz, na který delší dobu hledám odpověď. Kolikže věcí dělám prý v životě pouze proto, že si sám sebe vážím. Totální hloupost, stupidita. Pochopitelně, že všechny - jenomže tahle první reakce zněla hluše, nevyzněla. Protože to nebyla pravda. Teprve když jsem dlouho a dlouho přemýšlel a pořád mně nic nenapadalo, začal jsem pomalu chápat hloubku a smysl této otázky. Toho, koho si vážíme, respektujeme, máme jej rádi. To je kladné emoční hodnocení. Náš citový a pocitový vztah k sobě samým je však daleko častěji založen na záporné emoční bilanci - nenávidíme se, protože se považujeme za neschopné, snažíme se o sebedestrukci včetně sebevražd, podceňujeme se, protože máme v životě smůlu, trpíme komplexy, protože se neumíme vyjadřovat a jednat s lidmi, pociťujeme sociální fobii, protože máme nízké sebevědomí, nemáme štěstí v partnerských vztazích, protože nás nikdo nemá rád. Tento pohled je ryze emoční, souvisí s naším založením, genovými dispozicemi i nevědomými traumaty. V oblasti emocí jsme k sobě hyperkritičtí, nedůvěřiví, pochybovační, nevyrovnaní a zranitelní. Účinným nástrojem lidského poznání je logika. Je produktem myšlení. Zdá se však, že velmi zrádným. Je to logika, která nás přesvědčuje, že my se mýlíme málokdy, zatímco ostatní skoro vždy. A výlučně z tohoto zorného úhlu vnímáme i chování ostatních lidí k nám. Nechová se ke mně moje sestra podle mých představ a očekávání? Její chyba, já jsem jí vždycky chtěl pomoct. Požadavky jednoho z mých dětí na mne jsou nepředstavitelné a odporují veškerým mým logickým očekáváním. Jestliže se v životě nejsem schopný prosadit podle svých představ, může za to špatná výchova mých rodičů a necitlivý přístup otce ke mně. Manžel mne opustil, protože je hňup, hulvát, necitlivý a nevšímavý člověk. U žen nedosahuji okamžitého úspěchu, protože nejsou schopné ocenit moje kvality. A to se ani nezmiňuji o superlogickém rozhodnutí jedné z přispěvatelek, která se radikálně a naprosto definitivně rozhodla, že se se svým nevěrným manželem buďto rozvede, nebo nerozvede. Krásné, čisté a ušlechtilé rozhodnutí. Ve všech těch názorech je obrovské ego, ani stín pochybnosti o správnosti vlastního konání., vlastního rozhodování a vlastního myšlení. Sobě se vědomě jevíme jako vysoce morální osobnosti, světem nepochopené a utiskované. A navíc nezištné, protože podle našeho nejlepšího vědomí se chováme altruisticky, laskavě a bez úmyslu získat výhody. Je přece nad slunce jasnější, že trpíme nezaslouženě, protože naše úmysly jsou skrz-naskrz ryze ušlechtilé. Chceme pro všechny jenom dobro, ať už si o tom myslí, co chtějí. Má pravda je pravdou vždy, nenechejte se zbytečně mást fakty. V oblasti myšlení jsme hlubocí analytici, kteří dovedou brilantně zdůvodnit všechny své úspěchy i neúspěchy. Je tu však faktor, který nás tu více, tu méně sráží v našem myšlenkovém světě. Entita zakódovaná hluboko v psychických strukturách naší osobnosti, činitel, který není schopen artikulované argumentace, schopný však bezdůvodně vyvolávat velikou psychickou tenzi a bez racionálního zdůvodnění bourat piedestál, na kterém prizmatem logiky vidíme sami sebe. Imperatívum bez tvaru a bez zřetelného ohraničení, tížící nás jako kámen a bránící nám v rozletu, který by mohl být absolutní. Orientační bod mezi traumatizujícími emocemi a sebeoslavným vědomím, jediný kompas schopný nás přivést k tomu, abychom se začali a měli proč si sami sebe vážit. Faktor pronásledovaný a zatlačovaný, faktor umlčovaný i přehlížený, faktor zanedbávaný a deptaný, faktor, jenž velmi rádi a ochotně ignorujeme a přesto znovu a znovu působící na naši integritu většinou z hlubin nevědomí, protože až tam se nám jej povedlo úspěšně vytěsnit.Svědomí.Pěkný den.Ivan