Deprese

Pro Janu:Serotoninový syndrom = příznaky, které souvisí s příliš velkým a hlavně rychlým zvýšením serotoninu v mozku.Hlavní příznaky: Břišní křeše, třes, silné pocení, zrychlení tepu srdce, zvýšení (někdy snížení) tlaku krve, únava.Vysktuje se při kombinaci SSRI s IMAO. Pro Alexe:Platí, že naše myšlenky souvisejí s tělesným prožíváním, existuje souvislost s úzkostí a jejím cítěním v našem těle. Jak by jsme jinak poznali, že máme úzkost?Jak bychom jinak poznali, že máme z něčeho strach. Antidepresiva berou úzkosti dech proto, že ji nedovolí proniknout do organických příznaku, lépe se potom pracuje z myšlením.K Seroxatu, je vidět, že k němu existuje ambivalentní vztah, vzít ho každý den, nebo obden, to je postoj, který se dá zobecnit, mám to risknout, budu přijat nebo odmítnout? Je vidět, že i způsob užívání léků může být dobrým projekčním testem.Dávka 25 mg je dávkou, kde vedlejší účinky po úžívání déle než jeden týden vymizí na 90%Zdraví Přemek

Ahoj, Ja mam skusenosti s uzivanim Seroxatu. Zacala som ho brat na preliecenie panickej poruchy. Poviem Ti pokial som nebrala lieky bola som uzkostna ale urcite v mensej miere ako ked som zacala uzivat Seroxat. Brala som ho necele tri tyzdne ale citila som sa strasne. Boli to jedny z najhorsich tyzdnov v mojom zivote. Po prvych 10 mg som prvy den nebola pomaly schopna vyliezt z postele, tocila sa mi hlava a priestor, mala som slabe koncatiny, citila som sa uplne mimo, cela som sa triasla. Na druhy den vsetky priznaky opadali, avsak Seroxat ma nabudil, bola som podrazdena, reagovala som precitlivelo na svetlo, nebola som schopna zaspat. Po troch tyzdnoch tlakov v hlave, jeden den mi bola tak zle ze som myslela ze chytam mozgovu porazku, rannych nevolnostiach, strate vahy a strasnej uzkosti a depresii aku som prezivala. My tieto lieky lekaraka vysadila, pritom som uz na jej odporucanie znizila davku na 5 mg denne. Povedala mi, ze su pripady, ku ktorym patrim aj ja ktore super citlivo reaguju na tieto preparaty. Nasadila mi liecbu tzv. solenie Deprexom. Zacinala som 1/7 davky, postupne na 1/4 a 1/3 a teraz som po 2 mesiacoch zhruba na 1/2 tabletke denne.citim sa lepsie a vedlajsie ucinky su neporovnatelne ake som mala u Seroxatu. Citala som na internete vela pripadov, ktore zle reagovali na tento pripravok resp. im nepomohol. Odporucila by som Ti vyskusat radsej ak Ti tieto lieky nezaberaju nieco ine. Aj ked velmi dobre chapem, ze sa obavas novych vedlajsich ucinkov. Bohuzial, ako mi povedala aj moja lekarka, tieto preparaty bez vedlajsich ucinkov nie su.

Pro Přemka.Díky za rady, doporučuješ mi jeden lék z II.generace antidepresiv - no nevím,nevím.A jak myslíš že by účinkovala skupina léků SNRI?Kde je serotoninový i noradrenalinový účinek?Víš aby jsme si rozuměli, já nevím jak se cítí ostatní lidé po antidepresivech (ať už jakýchkoliv),cítí se někdo úplně báječně jenom po lécích? Já se tak se SEROXATem nikdy necítil, ale dostal mě na určitou hladinu, kdy jsem si už mohl pomáhat i sám, mohl jsem si získávat nové přátele, sportovat a dělat mnoho jiných věcí a trošku se sám psychicky "trénovat", což při velké depresy a úzkosti nemůžeš dělat nic.A po čase asi roce jsem se stále častěji cítil úplně skvěle a asi to nebylo jenom tím SEROXATem.No a pak jsem začal snižovat dávku a bral jsem ob den 20mg.Ale v den kdy jsem si ho bral, tak jsem se asi 6h po cítil hůře,ale spíše fyzicky a v den, kdy jsem ho nebral, tak lépe, z toho plyne otázka jak by takové antidepresivum působilo na zdravého člověka,jak by se po něm cítil?Asi jsem se dost rozepsal,co ,ale jsem ještě před tím dilema, zda brát znovu seroxat,když už vím jak funguje a nebo se pouštět do experimentu s jinýmy farmaky.

Přemku,co je to serotoninový syndrom?

Pro Alexe:Doporučuji kombinaci ANXIRONU s Fevarinem tj. buspironu s fluvoxaminem. ANXIRON upravuje membránu nervové buňky tak, že zesílí působení serotoninu. Fevarin zesílí účínek tím, že pro ANXIRON serotonin déle podrží.Doporučená dávka: 75-100 mg Fevarin 10-15 mg ANXIRON Dávkuje se postupně po 25 procentech po dvouch dnech od počáteční dávky, která je 25 mg u Fevarinu, a 5 mg u ANXIRONU. Je nutné se vyvarovat serotoninovému syndromu tak, že se dávkuje postupně a pomalu, s tím že je průběžná konzultace s lékařem.Zdraví Přemek

Děkuji Přemku za odpověď, mě spíše zajímalo, jaké jsou obecně praktické zkušenosti s užíváním, já ho totiž bral asi 2 roky 20mg denně a nebyl jsem s ním moc spokojen( pro vedlejší účinky a né příliš přesvědčivý ůčinek protiúzkostný).Trpím panickou úzkostnou poruchou a částečně i depresí.Nevím ,ale jestly všechny tyto léky takto působí nebo jestli opravdu existuje nějaký, který je "super".Teď se právě rozhoduji, jestli prát SEROXAT nebo zkusit něco jiného, ale nechtěl bych moc experimentovat, protože na počátku léčby jsou případné vedl. účinky nejmarkantnější, že? Tak bych si ty prožitky rád odpustil. Alex

pro JanuCítím to stejně, mám 12.letého syna, kterého už téměř dva roky vychovávám sama, děsím se návratu akutní deprese a neschopnosti se o něj v takovém stavu postarat. Mám obavy, že peklo, které pržívám a které můj chlapec zákonitě prožívá se mnou ho nějak poznamená. Výčitky jsou strašné.

Pro Alexe:Alexi Seroxat je lék ze skupiny SSRI, tj selektivně vychytává serotonin v mozku. To, že je selektivní, znamená, že působí pouze v mozku, tj. nemá mnoho vedlejších účinků!Reaguje dobře na úzkost, upravuje spánkový rytmus aj.Léčebný účinek se dostaví během 14-28 dní.Dávka je 25-75 mg.Velmi lehce aktivuje.Zdraví Přemek

Včera jsem nestihla dopsat, že mi na nějaký čas pomohlo roztřídit obsah života na valouny a písek a soustředit se na valouny, písek je zanedbatelný. Ovšem co s valounem, o kterém nevím, jestli je valoun nebo to byl jen slepenec, který se rozpadl na prvočinitele - písek. A začarovaný kruh je tu znovu. Pokud by bylo ve valounech jasno, přišla mi ta bajka jako dobré schéma.Upozornění:Pokud by někdo chtěl použít můj mail, tak platí dnešní adresa. Není nad neustálé změny.

Má někdo zkušenosti s lékem SEROXAT? Prosím ozvěte se.

Děkuji za odpovědi všem.Bjanko, to, co popisuješ je velmi podobné situaci v naší rodině, viděné z pozice mých nyní už dospělých dětí. Slyším v tom do detailů naši mladší dceru. Jsi jistě velmi hodná dcera. Popis toho, co prožívala Tvoje maminka, odpovídá tomu, co jsem prožívala já. I závislost otce... I ústup depresí v posledních letech ... Četla jsem Tvůj příspěvek několikrát, nemohla jsem věřit takové podobnosti osudů.Jen jedno je jiné. U nás došlo ke katastrofě. Asi někdy najdu odvahu to popsat. Ale asi ještě ne dnes. Faktem je, že vlivem toho stále žiji s pocitem viny. Stále se snažím vyřešit něco, co je podle všech neřešitelné. Tluču hlavou do zdi a nemůžu přestat. Žiji s pocitem viny,s pocitem, že musím NĚCO udělat, přičemž nevím co. Před časem jsem psala o jednom příběhu.Tady je.Učitel ve třídě naplnil nádobu valouny.Zeptal se, co žáci vidí, Ti odvětili, že plnou nádobu.Učitel nasypal do nádoby drobné oblázky, ty vyplnily místa mězi valouny a žáci opět viděli plnou nádobu. Učitel přisypal písek, i ten se do nádoby vešel. Učitel řekl žákům, že nádoba je jejich život, valouny ty důležité vztahy, rodina, přátelství, oblázky ty méně důležité vazby, písek jen takové nedůležité věci, majetek, vlastní prospěch, požitky..., a že pokud svou nádobu naplní hned zpočátku jen pískem, nezbude místo na valouny. Přeji pěkné odpoledne.

Ahoj, Jano,Tvůj poslední příspěvek o vině a dětech byl velice jímavý, četl jsem jej pozorně a s dojetím. Bjanka ve své reakci poukázala na fakt, který je podle mně velmi důležitý: V životě mohou nastat situace, kdy skutečnost, za kterou Ty pociťuješ vinu se pro Tvé blízké může stát naopak výhodou. Člověk nikdy neví

Jano (28.8. 14:56:33), jak už jsem psala výše i moje maminka trpěla depresemi víc jak 10 let, takže mám zkušenost dítěte, jehož matka se zmítala neustále v depresích ze začátku tak 2x ročně, později byly epizody depresí delší a častější. Každý rok 2x někdy i 3x v léčebně. Takže asi od mých 13-ti let jsem měla na starosti spolu s otcem (který si rád dost vypil) domácnost, mám ještě o 4 roky mladšího bratra. Ještě dnes si kolikrát vzpomenu, jak mne mamka přesvědčovala, že je pro nás špatnou matkou a my (děti) máme kvůli ní zkažený život, že bychom si zasloužili lepší, atd. Taky jsem s ní prožívala stavy, kdy to všechno chtěla ukončit, kvůli sobě a taky kvůli nám, aby nám nebyla na obtíž. Nepomohlo žádné ujišťování, že je pro nás tou pravou maminkou, hlavně v depresích věřila svým černým myšlenkám (jako každý z nás). Až když jsem ji (tehdy ještě dítě) řekla, že pokud nás má ráda a je nám vděčná za podporu a lásku, tak jí určitě stojíme za to, aby se stou nemocí rvala dál, že sebevražda by byla sobeckost, co mi potom tady sami a ještě se zvědavým okolím, tak se mi po letech přiznala, že právě tato slova ji trochu vzpamatovala a dodnes na ně nezapomněla.Posledních pět let má maminka od depresí klid (musím to zaklepat na dřevo - našli ji prášky na míru, je po přechodu

Jano, já myslím, že každé dítě se postupem času musí vyrovnávat s nedostatky svých rodičů, ať už byli jacíkoliv. Ty trpíš depresí, jiní rodiče zase agresí, nebo nemají o svoje děti zájem, nebo naopak příliš zájmu, nebo jsou příliš úzkostní... každý z nás si tím prošel. Já se momentálně vyrovnávám s nedokonalostí svých rodičů, zároveň ale vím, že i moje děti se nějak budou muset ve svém životě vyrovnat se mnou. Tak to chodí a jinak to nebude. Takže svým dětem bys problémy v životě způsobila v každém případě, s depresí a nebo bez ní. Je v silách každého člověka, když dospěje, se s tím nějak vyrovnat, ale to už je jeho zodpovědnost. Já nemůžu dávat svoje problémy za vinu svým rodičům, je na mě, jak se svým životem a minulými zážitky naložím. A u tvých dětí to bude přesně stejné. Být tebou, pustím to z hlavy (i když moc dobře vím, že neopodstatněné výčitky svědomí z hlavy skoro vypudit nejdou). Bude to lehčí pro tebe i pro ně.

Rodina je pro pacienta s psychickým onemocněním hlavním seismografem, který zaregistruje změny v psychice hned v počátku a může svého člena nasměrovat k léčbě včas, dříve než dojde k propuknutí hlubších fází onemocnění. Předpokladem je, že člen rodiny, onemocněním trpící, si cíleně v době bez potíží buduje uvědomnění toho, že pokud mu rodina signalizuje, že něco není v pořádku, je povinen na tuto signalizaci vstřícně reagovat. Dá se to nacvičit. Osobně stále trpím pocity viny za své onemocnění vůči rodině.Nikdo z lidí, které za členy své rodiny považuji, mi nikdy nedal najevo nic jiného než lásku a nápomocnost, přesto si vyčítám, že musí žít s mými depresemi. Vůči manželovi vinu tolik necítím, hlavně vůči dětem. V hluboké depresi v době, kdy děti byly malé, jsem často uvažovala, zda je vůbec přijatelná taková matka, jaké to na nich zanechá následky. Stále žiji ve strachu, zda jsem svým onemocněním "neinfikovala" jiné. Pocit, že by se jim žilo lépe, kdyby se s takovým onemocněním nikdy nesetkali, ve mě přetrvává jako černý mrak.Houby mi je platné vědecké objasnění chemických pochodů v mozku. Vědomí, že mi členové mé rodiny stále projevují podporu a lásku mne drží nad vodou, dodává mi sílu bojovat, naplňuje mne vděkem. Ale pocit provinění a strach mi sedí na duši jak ropucha.A tak se ptám, jestli s tím máte někdo zkušenost.Přeji pěkný zbytek dne.

(bjanka 28.8.2001 7:38:22) Ano, většina problémů je řešitelná několika cestami. Psychický problém se může řešit tak, že ti psychiatr dá prášky, které obnoví chemické vztahy v mozku, nebo psychoterapeut může problém odauditovat v regresi, v hypnóze atd. Je to totéž, jako když lékař doporučí podvyživenému člověku steroidy, po kterých mu narostou svaly, nebo nařídí rehabilitaci a posilování, po kterémh mu ty svaly taky narostou. První způsob - prášky - je zdánlivě rychlejší a "bezpracný", zatímco druhý způsob vyžaduje vůli, motivaci, pot a slzy. Důležité je, že každý má na výběr.

Ohledně odborníků: V současné době se pětiletý (tuším) studijní obor "Psychologie" všech zaměření, včetně klinické psychologie, psychoterapie atd. vyučuje na filosofické fakultě a absolventi mají titul "magistr", Mgr. Naprostá většina psychoterapeutů navíc absolvuje odborný výcvik v konkrétní terapii (regrese, hypnoterapie, atd)., což já osobně považuji za dostatečnou průpravu. Pokud má terapeut takové vzdělání + přiměřenou praxi, resp. doporučení, tak na titulu MUDr. snad netřeba trvat (nehledě na to, že absolventi klasické medicíny se na terapie bez použití prášků a skalpelu dívají velmi skepticky, a nehledě na to, že výsledek je důležitější než titul).

Ahoj Jano (příspěvek z 24.8.2001).Protože se teď na chatu pohybují dvě Jany musel jsem volit takovýto způsob oslovení - velice se omlouvám. Na Tvém příspěvku mně zaujalo, že podáváš v krátkosti popis svých potíží a zároveň - asi nevědomky - uvádíš i jednu z jejich možných příčin. Těžká, náročná, vysilující práce vede ke vzniku stresu zvláště u lidí, kteří jsou velice svědomití, zodpovědní až perfekcionisté a snaží se dobře plnit všechny úkoly. Nechci a nemohu radit - peníze k obživě potřebujeme všichni - jen si myslím, že bys měla brát do úvahy i tento faktor. Zdraví se nedá vyvážit žádnými jinými hodnotami.Pro Bjanku:Díky, velmi dobře jsi vystihla pocity, které jsem se snažil - snad ne dost přesně - zformulovat.ZdravíIvan

K diskusi o zkušenostech :Letité špatné s obvodními psychiatry. Sdělení odborných lékařů typu " V koncetráku lidé takové potíže neměli, nic ve zlém, ale do koncetráku s Vámi", "Ženská, v přechodu skončíte v kleci!" měla letité následky.Od nutkání k sebevraždě přes strach z lékařů po odmítání nutného operačního zákroku. Leta s antidepresivy staré řady s pády do hluboké deprese 2x ročně. Změna k lepšímu v době, kdy mi byla nasazena po několika pokusech antidepresiva serotoninové řady "na míru" a zároveň psychoterapie. Psychoterapii ze své zkušenosti doporučuji.Terapeut zvolna a nenásilně směruje z bludného kruhu do spirály, která se pomalu rozmotává. I já mám tu zkušenost, že po letech léčení i "léčení" lékaři-muži nejvíce pomohla mladá lékařka. Takže nic objevného. Pro Ivana: jsem ráda, že víš, že nejde o Stojí s pěstí, včera mi A. říkala, že Ti psala na soukromý mail a pak měla strach, že si ji spleteš.Chtěla bych odpoledne ještě napsat k pocitům viny vůči dětem, snad ulovím chvilku.

Příspěvek do diskuse ohledně zkušeností s různými technikami:Začínala jsem jako devatenáctiletá s hypnózou. Neublížila mi, ani nepomohla. Paradoxně pro mě byla přínostnější hypnóza s neodbornicí než s MUDr. Jiřím Zíkou, který je dost známý ve svém oboru. Ta moje kamarádka, ke které jsem chodila na jógu a později asi dvakrát na hypnózu, mě ve stavu mírného pohroužení prováděla různými mými představami. Dr. Zíka jen chtěl, aby pohyb mého ukazováčku ukazoval, že problém se sám od sebe řeší. Nebyla to jeho vina, já jsem jen potřebovala něco úplně jiného. Celkem špatnou zkušenost mám s odborníky - muži. Buď byla terapie s nimi neúčinná, nebo mě dokonce zraňovali. Vůbec nejhorší byl jeden obvodní psychiatr. V té době jsem netušila, že psychiatr může být obvoďák, jako každý jiný, kterého moje problémy vlastně nezajímají, akorát mi napíše ten Neurol, že jsem taková plačtivá. Mám zkušenosti se skupinovou terapií - pozitivní, nejpozitivnější s individuální terapií s doktorkou, která mi opravdu sedne.Pokud jde o ne/zaznamenávání vlastních problémů, já nemám zkušenost s těžkou depresí a tak nevím, jak tyhle věci probíhají. U mě je to spíš naopak, že se cítím uvnitř třeba divně, ale navenek se to neprojeví, nebo ne dostatečně, aby to zaznamenalo nejbližší okolí.