Deprese

..ešte čosi chcem dodať, myslím že môj ve?ký problém v mojej nevyrovnanosti a neistote je ten, že neviem svoje pocity analyzovať, a preto sa im vyhýbam a "riešim" ich jedlom, ktoré ma aspoň na chví?u ukludní. A ďalšiu ú?avu pociťujem po zvracaní. Je to fakt hrozné, je to asi najhoršia závislosť. Lebo alkoholik sa jednoducho tomu alkoholu môže vyhýbať, fajčiar zase cigaretám....ale ako sa dá vyhýbať jedlu? Jesť treba, len k tomu treba získať iný postoj a vzťah, a preto je to o to ťažšie.Ešte niečo Ivanovi, myslím že ty si písal o mánii. Mávala som obdobia absolútnej vyčerpanosti, ktoré sa striedali s obdobím akejsi eufórie. Vtedy mi stačilo spať pár hodín a cítila som sa super, tešilo ma absolútne všetko, už len to že som na svete, mala som strašne ve?a energie a z pohybu som mala doslova eufóriu, čím viac som sa hýbala, akoko?vek, tým lepšie som sa cítila. Cítila som sa akoby pod nejakou drogou, sršala som energiou, stále som sa usmievala, len tak.. Vždy som si myslela, že všetkému zlému už je koniec a že už to takto zostane. Ale ako to všetko prišlo, tak to aj pominulo, úplne sa to stratilo ani neviem ako..Možno píšem trochu z cesty, ale takmer neustále sa mi krúti hlava, som malátna a cítim vnútri hroznú nervozitu a nepokoj, a akoby som bola v akomsi vákuu od okolia..

Neviem či môj príspevok patrí viac sem, alebo do trochu inej oblasti, ale myslím že všetky problémy sa odvíjajú od psychiky. Čítala som ve?a príspevkov na tejto stránke, všetky vaše, aj príspevky týkajúce sa anorexie a bulimie, pretože toho všetkého sa týkajú moje problémy. A zisťujem, že asi všetky problémy majú korene v detstve. Či sú to depresie, anorexia, bulimia, alebo akáko?vek iná závislosť. Len mi je stále záhadou, prečo má človek sklony k tej či onej poruche. Čo sa týka mňa, tak asi 4 roky mám príznaky bulimie. Jedlo bolo od malička akýmsi antidepresívom, ukludňovacím prostriedkom, vždy som mala k nemu dobrý vzťah, ale pred 4 rokmi som si ho ve?mi chcela znechutiť, aby nemalo pre mňa taký význam, aby som bola k nemu ?ahostajnejšia. A to bol asi prvý krok k tomu, že som začala zvracať a trvá to dodnes. Boli obdobia, keď som mala k nemu pozitívny vzťah v tom zmysle, že som nemala výčitky, lebo sa zameriavam na zdravú výživu. Ale vždy to trvalo len chví?u, stačil nejaký stresujúci moment a všetky negatívne pocity som zajedala. Pred pár mesiacmi som na sebe ve?a pracovala, snažila som sa ovládať, odpútavať pozornosť, mať radosť z úplne iných vecí a radovať sa zo života, a darilo sa mi. Ešte podotknem, že nikto o tom doteraz nevie, je to pre mňa hrozne ponižujúce. Ale v tom prišiel šok zo strany môjho priate?a, ktorý ma ve?mi sklamal a ve?mi mi ublížil. Odvtedy akoby som bola zaseknutá, zablokovaná, o nič nemám záujem, nič ma nebaví ani neteší, je mi strašne, všetko vidím pesimisticky, vyhýbam sa ?uďom a ukludňujem sa jedlom, takmer každý deň až do prasknutia. A to som sa vedela tešiť z každého pekného dňa, z úplnej maličkosti. Ja viem, chcelo by to dávku serotonínu, obnoviť hladinu endorfínov, ale ja nemám žiadnu energiu, stále som unavená, chce sa mi spať a na fyzickú námahu nemám enegiu. Strácam pojem o čase, prežívam zo dňa na deň a nevládzem už ani rozmýš?ať. Mám v hlave akýsi blok, ktorý akoby mi bránil toku nových myšlienok a nájdeniu riešenia. Stále čakám......ani neviem na čo. Stále čakám na nejaký podnet z vonka, lebo mám pocit, že z môjho vnútra už nepôjde nič. Už ani nedokážem identifikovať svoje pocity, neviem odkia? sa berú.....neviem ich presne definovať, sú iba zlé a dobré. A hlavne tie zlé..Viem že prvý krok musí vyjsť odo mňa, asi by som mala vyh?adať odbornú pomoc. Ale vlastne ani neviem, čo by som lekárovi hovorila. Ja tie svoje pocity neviem identifikovať, neviem odkia? sú a prečo, neviem z čoho pramenia. Neviem o nich hovoriť otvorene, lebo im nerozumiem. Akoby som sa nevedela poriadne pozrieť do svojho vnútra, akoby som nerozumela sama sebe..Je toho strašne ve?a čo by som chcela napísať, lebo s nikým o tom nehovorím, som dosť introvertná a teraz aj tak cítim strašnú nedôveru a neistotu.Je to všetko asi hrozný chaos čo som napísala, ale píšem tak ako ma to momentálne napadá, je toho strašne ve?a a neviem čo skôr...ale som rada, že som to mohla aspoň takto vyventilovať. Držím vám všetkým pestičky..

Rizikové faktory pro vznik poporodní deprese naleznete na http://www.tigis.cz/PSYCHIAT/PSYCH300/05bares.htmStupeň rizika záleží na tom, zda jste trpěla depresí i během těhotenství nebo i dříve a zda se jednalo o poporodní depresi nebo již psychózu.

Díky za tvůj podnětnej příspěvek.

Jinak mi nejvíc pomáhá dostat se do reality uvědomování si svého těla, svého teď a tady. Někdy, když se příliš zamotám do nějakých myšlenek, že už mě to samotnou nebaví, snažím se si uvědomit svoje fyzické tělo, jakoby se ohraničit. A snažím se si třeba představovat, že jsem zcela spokojená, a že se cítím milovaná. To je moje největší bolest, kterou jsem zatím nijak nepřekousla, že se cítím nemilovaná, že v tomhle světě nemám svoje místo. No a tak se snažím si představit, jak bych se asi cejtila, kdybych se cejtila milovaná. Je to celkem úlet, někdy až extáze.

Díky, Přemku, to je strašně zajímavé. Já osobně depresí netrpím, trpím jen tím přejídáním. Měla jsem období, kdy jsem trpěla úzkostí, ale to z velké části odeznělo, už zůstává jen taková neurčitá nejitota. To, co říkáš o toku dávání, je zajímavé. V naší rodině výhradním zdrojem byla matka, která dopřávala všem, jen ne sobě. Měla jsem za to pocit viny. Tvoje metoda, jak se "odvzteklit" je dobrá, sama něco takového praktikuju, i když ne tak cíleně. Především jsem si uvědomila, že nemá smysl si cokoliv brát osobně. Zvládám to všude, jen při kontaktu s rodinou mám drobné nedostatky.Mám podobný postup, snažím se zjišťovat, co se se mnou děje, jaký mám v tu chvíli převládající pocit. Měla jsem velké problémy v partnerském vztahu, měli jsme obrovské konflikty a já byla absolutně nestabilní. Postupně jsem si uvědomovala svojí závislost na psychickém stavu svého přítele - když byl v pohodě, bylo mi skvěle, ale při sebemenším projevu jeho nepohody jsem byla podrážděná, bylo mi zle. Mě hodně pomohla věte z nějaké moudré duchovní knížky - když reaguju negativně na negativní emoci někoho v mé přítomnosti, naladím se na jeho vlnu, přijmu jeho vibrace. Místo toho by člověk měl tomu druhému vyslat lásku a naopak na ten jeho stav nenaskočit. Včera se mi něco podobného podařilo. Přítel byl opět velmi rozhozený a měli jsme nějakou věcnou neshodu. Cítila jsem, jak mě dráždí jeho názor, tak jsem si to uvědomila, vlastně jsem se snažila jeho argumentaci neposlouchat a říkala jsem si - nechci naskočit na jeho nervozitu. Nechci. Nechci. Nechci. Snažila jsem si uvědomovat, že ho mám ráda, a zůstat v klidu. Dost to pomohlo. On se vybouřil, já už jsem s ním nediskutovala (dřív jsme se dokázali prohádat nocí až do rána), a když přestal, protože už mu došly síly, začala jsem si pomalu uvědomovat, jak jsem nervózní, jak mám stažený žaludek, a začala jsem se uvolňovat, klasická autogenní relaxace. No a pak jsem normoš usnula.

Pro Katku:Milá Katko,nejprve něco k přejídání a orální fázi.Analytici rozlišují jednotlivé vývojové fáze člověka podle místa, které je dominantní pro SLAST. Období kojení je slastí pro ÚSTA. Tuto slast všichni opakujeme např. jezením, mluvením, žvýkáním, užíváním cigaret atp. U někoho je toto místo slasti dominantní, mluvíme někdy o orálním typu osobnosti. Proto abych mohl odpovědět, jak toto může souviset se vztahem s tvoji matkou, musím nejprve něco říct k rozlišení deprese.Existuje totiž určitý rozdíl mezi NEUROTICKOU DEPRESÍ, kde je v popředí úzkost, a VELKOU DEPRESÍ, kdy nemocný už neprožívá vůbec nic. Někdy je hranice mezi těmito dvěma typy těžko odlišitelná.Žijeme ve světě, kde něco dostáváme a něco dáváme. Kojení je příklad, kdy dostáváme. Někdy je mezi dáváním a dostáváním nerovnováha, v takovém případě vzniká nějaké psychické onemocnění, frustrace, strádání. Nemoc může vypuknout při nerovnováze oběma směry. Jsou lidé, kteří všem dopřejí - jen sobě ne. Někteří nedopřejí nikomu, sobě vždy. Lidé, kteří dostávali příliš, mají též problémy. V rodině lze tok dávek dobře sledovat, někdy jsou patologické.Příklady:Jeden z rodičů enormě dopřává jinému sourozenci.Jeden z rodičů všechny toky dávek odčerpává pro sebe.--------------------------------------------------Zdrojem toku je v rodině většinou matka.Otec většinou tok hlídá, usměrňuje. Někdy se role promění, což samo o sobě nevadí.Neurotická deprese může vzniknou v prostředí "nedostatku lásky", ale může vzniknout v prostředí, kde lásky je tolik, že jakoby až dusila (někdy se to projeví skrytou depresí v podobě těžkého astmatu).Někdy se deprese objeví u člena rodiny, kterého matka z dávání vynechá, třeba proto že nevědomě tak trestá svého sourozence, kterému se lásky dostalo na úkor jí. Sourozence trestá tak, že si ho promítné (projikuje) do dětského člena rodiny, kterému "to vrací"-nevědomě.Pro malé dítě je NEPŘIJETÍ matkou obrovský stres, prožívá obrovské obvinění, protože si myslí, že něco udělalo. Čím více se k matce přibližuje, tím více je odmítáno. Později může dojít k vyrovnání dvěma směry:dítě obrátí obvinění do sebe: DEPRESEdítě obrátí agresi ven: SOCIOPATICKÁ OSOBNOST.Někdy je dobře vidět, jak se v rodinách předává pokřivená štafeta z generace na generaci, špatného "hospodaření s láskou". Strašně důležité je, aby fungovaly mezigenerační vztahy, o faktu, že odcizení generací(prarodiče-rodiče) vede k nesouladům uvnitř osobnosti, nepochybuji.Problém štafety je velmi dobře vidět v příbězích, jenž popsala naše specialistka Dr. J.Marhounová v knize: Život jako štafeta.Ačkoliv se to zdá nepopulární je na odreagování pocitu agrese, vzteku dobrá práce nebo sport. Mě se osvědčilo chození na delší vycházky (10 Km) při, kterých si v duchu problém rozebírám.Ptám se sám sebe:Co se mi vlastně stalo (co se semnou děje)?Co nejhoršího z toho pro mě může vyplynout?Jaká myšlenka mě napadne první, když na to pomyslím.Je tato myšlenka, resp. důsledky, které z ní plynou, pravdivá.Co s tím můžu udělat?Bylo něco proti mě myšleno osobně nebo náhodou?Mohlo se to co se stalo mě stát někomu jinému?Do jaké míry jsem závislý na tom co mě rozčiluje, chci přece být do nějaké míry nezávislý, měl bych se tedy od důsledků situace nějak distancovat (odpoutat).Potom se snažím si situaci, která mě vedla ke vzteku přehrát, tak, že její závěr různě pozměňuju.Když mám na někoho vztek, snažím se po chvíli vzpomenout i na jeho dobré stránky. (např. pokladní, která je nevrlá, nedělá jednoduchou práci, musí se stále soustředit, je unavená, kdyby byla úplně lhostejná, mohla by mě ošidit.Prosím ostatní, aby pokračovali. Co pomáhá Vám? Jaká je Vaše deprese.Reagujte, prosím, na tento článek.Za pravopisné nedostatky se omlouvám.

Velkou depresi jsem zažila dvakrát v životě (můj celý životní příběh jsem popsala v tématu mimomanželské vzahy a sex 8.8 a 21.8). Poprvé v mládí, když mne zradila má velká láska - cítila jsem obrovskou prázdnoutu a bolest. Dlouho jsem tento pocit nevydržela a vrhla se na alkohol, flámy, střídání chlapů a cynické pojímání světa. Druhá temná deprese se projevila za několik let, kdy jsem si začla uvědomovat jak žalostný je můj život - manželství bez lásky, žádné uspokojující povolání, protože z VŠ jsem byla vyhozena, ubližování všem kolem mne a tím pádem samozřejmě i sobě. Opět mne obklopila černá tma, pustota v duši, pocit, že nic na této zemi nemá smyl, že vše je prohnilé, včetně mne. Nesmírná bolest v duši. Před touto bolestí již nebylo úniku kromě sebevraždy. K té jsem však nikdy nenašla odvahu, snad i díky svému dítěti, které mne trochu dokázalo udržet na životě. Snad právě dítě ve mne vyvolávalo ty pocity viny a bolesti. Pokud nebyl možný únik, nezbylo mi než tu bolest prožívat. Začla jsem chodit na psychoterapii a uvědomovat si všechny ty bolestné pocity, které jsem se před lety snažila tak bláhově potlačit alholem a neustálým pařením. Opět jsem vše prožívala znovu -a objevovaly se pocity, které dříve nebyly úplně procítěny i pocity naprosto nové ,přes nenávist k mé první lásce až k odpuštění, přes nenávist sama k sobě, za to , jak jsem se celá léta chovala a všem ubližovala až po odpuštění sobě samé i po vztek na osud a jeho pochopení. Myslím, že toto projití druhým obdobím deprese mne velmi posílilo a řekla bych, že jaksi očistilo mou duši. Nevím, zda ve dvaceti letech by byl člověk schopen takové vnitřní proměny. Myslím, že tenkrát jsem nebyla schopna svou bolest řešit jinak než útěkem před ní. Snad, že o pár let později již nebylo kam utíkat, tak jsem se tomu postavila. Souhlasím s názorem výše, že pokud člověk projde depresí, tak ho to může o mnohé obohatit a dát mu to mnohem komplexnější pohled na svět než měl dříve. Je to vidět i na všech lidech, kteří sem připívají. Též si však myslím, že na to, aby člověk prošel celou škálou pocitů od nenávisti, zavržení, viny až po znovupřijetí sebe i světa a k lásce je potřeba hodně času. Bohužel nestačí si to jen přečíst v moudrých knihách a jak mávnutím proutku se změnit. Je to dlouhodobější proces, je to cesta. Na této cestě vám všem přeju moc a moc vnitřních proměn a štěstí.

Zdravím Ivana:-))jak se daří ?Ilono, máš pravdu, že se tu dají ventilovat naše problémy.Ale jen si dej pozor, aby toho někdo nezneužil.Víš přeci jak jsi teď zranitelná.

Ivane, Tvoje příspěvky mě vždycky nutí k reakci. Máš asi z mých monologů dojem, že si na něco stýskám. Možná to tak vypadá na venek. Někdy si skutečně potřebuju postěžovat, zejména na mámu. Celé je to o tom, že já racionálně vím, jak by co mělo být, ale citově jsem prostě asi ještě nedospěla. Pročítala jsem si starý deníky, od svých čtrnácti let. Měla jsem tehdy strašný komplexy a velmi jsem se v nich v tom deníku utvrzovala. Dřív, když jsem si četla svoje deníky zpětně, cejtila jsem se sama za sebe trapně. Teď jsem to všechno četla nějak jinak, s odstupem, byla to spíš taková sranda. Díky terapii jsem prostě všechny ty zážitky už z převážné části zpracovala. No ale když došlo na moje konflikty s matkou, zase jsem cejtila ten pocit trapnosti a provinění. Matka mě svým chováním velmi velmi ponižovala. No a já racionálně vím, že se přes to musím nějak přenést, vymezit se, zpracovat to.Ta zablokovaná nenávist, to je taky docela síla. Měl jsi někdy pocit nenávisti ke svejm rodičům? Já jsem dřív vůbec nenávist neznala. Přítel mi někdy říkával: cejtím hroznou nenávist k lidem. Já jsem vůbec nechápala, o co jde. Ten pocit pro mě prostě neexistoval. Bylo mi 25. Pak jsem si to jednou po skupině děsným nárazem uvědomila - nenávist, strašně silná nenávist k matce. To vám nepřeju zažít ten šok, co jsem tehdy zažila já. Bylo to po jedný náročný skupině, kde jsem něco přehrávala o strachu (měla jsem tehdy velký úzkosti spojený se smrtí). Terapeutka ten můj strach zhmotnila mým velkým černým zimním kabátem a já jsem se k tomu strachu měla vymezovat. Pak se mi při zavřenejch očích objevila v tom kabátě moje matka, ale byla to vlastně kostra a měla kosu - prostě klasická smrtka. Bylo to celkem náročný, ale OK. Až po cestě domů mi to všechno dobíhalo, došlo mi, že se toho kabátu bojím, že ho vlastně nenávidím, protože ho mám od ní. A pak to přišlo. Strašná rána. Najednou se ten pocit prostě vyvalil, že jsem fakt nechápala. Dostala jsem tam na zastávce tramvaje úplně hysterickej záchvat, nejdřív jsem tak asi hodinu jenom řvala, pak jsem musela zavolat na linku důvěry, abych se z toho vůbec vzpamatovala. Naštěstí mi ta ženská řekla, že za to nemám cejtit pocit viny, že je to jenom pocit, nic víc. To mi hodně pomohlo. No a pak jsem tehdy měla poprvý ve svým životě dojem, že CEJTÍM. Byl to první jasně definovanej a nezpochybnitelnej pocit v mým životě. Od tý doby, co se tohle stalo, mám mnohem lepší přístup ke svejm pocitům. Celkem ráda na to vzpomínám, protože to byl fakt hrozně silnej prožitek a obrovský překvapení. Byl to taky obrovskej krok dopředu, ale ten vztah mám prostě pořád ještě nevyřešenej.

Přátelé, děkuji za řadu nesmírně inspirativních příspěvků i za projevené názory, jak v této diskusi pokračovat. Myslím, že situace je jasná a můžeme psát beze změny. Já jsem bohužel momentálně v časovém presu a k zásadnějšímu příspěvku, ke kterému mně inspirovala Káča a Bjanka se dostanu trochu později. Dnes se omezím jenom na několik vzkazů, které nejsou příliš technicky komplikované. Své příspěvky totiž nepíšu lehce, musím o nich dost přemýšlet.Pro JanuNemyslím, že bych se neměl rád a skepse v očekávání chování mých dětí má velice prozaický důvod. V případě, že se mé scénáře nevyplní, můžu být překvapen pouze příjemně. Kdyby to bylo naopak, prožíval bych asi veliké rozčarování a zklamání.Pro Přemysla:Tvé příspěvky jsou brilantní a hluboce fundované. Pro každého je nesmírným přínosem, když si je vědomý možných psychických i biochemických příčin a projevů svého onemocnění. Odpověď Káče o rodinných vztazích byla výborná. Ke Tvému článku se v dohledné budoucnosti vrátím.Pro Káču:Na Tvoji úvahu o citové vazbě na mámu odpověděl už Přemysl. Projevem dospělosti a zralosti člověka je, že si vytváří sobě vlastní, osobitý myšlenkový a citový prostor. Tento prostor je intimní. Tím, že si jej vytvoří, však zároveň vymezí prostor ostatních zážitků - třeba těch z mladosti, i prostor citových vazeb ke svým blízkým. Říká se tomu být sám sebou. I když se tyto prostory podmiňují a ovlivňují se, je důležité vytyčit mezi nimi jasnou dělící čáru a v každé chvíli si být vědom, ve které části své osobnosti se právě pohybuješ. Víš, ono je velice lehké stýskat si nad tím, že jsem takový, jaký jsem, protože mne tak rodiče vychovali, mně to však připadá velmi levné. Protože jestli si stýskám a zároveň se pohybuji v dospělé části své osobnosti, stěžuji si vlastně sám na sebe, na neschopnost jít svojí vlastní cestou. Na to, že jsem ještě nedospěl. A to se mi zdá být infantilní.Pro Bjanku:Díky za inspiraci. Nejsem lékař a nemám lékařské vzdělání, jsem pacient. Jako my všichni. Jenom jsem o sobě i jiných lidech musel a zároveň měl možnost dost přemýšlet.Pro Ilču:Jestli tato rubrika pomohla v nesnázích Tobě nebo jakémukoli jinému člověku, pak má smysl, aby i nadále existovala.ZdravíIvan

Ahoj Přemku,Na tvůj zcela odborný příspěvek nemůžu reagovat fundovaně, protože o psychoanalýze nic nevím. Proto se spíš asi omezím na dotazy:"S oralní fází souvisí i přejídání, někteří lidé v depresi velmi jedí." Jakým způsobem souvisí přejídání s orální fází? Docela by mě to zajímalo, protože právě přejídání je hlavním projevem mojí psychické nepohody."Převrácení je obranná reakce, která zakrývá myšlenku, že by vůbec mohli matku nenávidět." Převrácením myslíš, že se dcera snaží matce neublížit, potažmo má pocit, že jí (rodičům) ubližuje? To by sedělo, měla jsem pocit, že jí ubližuju, a taky jsem časem objevila velmi silný pocit nenávisti vůči ní. Máš pojem, proč děti cítí pocit viny, cokoliv špatného se v rodině odehraje? A jak se s takovým pocitem dá vyrovnat? Teď mi dochází, že to třeba souvisí s tou agresí, obrácenou vůči sobě? Jak se dá agrese přijatelně ventilovat? To je otázka na všechny tady. Díky Přemku za podnětný příspěvek. U analýzy vidím problém v tom, že deklaruje něco, co se nedá ověřit v pocitech. Tzn, když se dozvím, že jsem nenáviděla ňadro, tak je to možné, ale má to podobnou vypovídací hodnotu, jako když ti nějakej kineziolog nebo kdo řekne, že jsi jako vajíčko žárlila na konkurenční vajíčko z druhýho vaječníku, že ta spermie oplodní to druhý a ne tebe (ze zaslechnuté konverzace v jedné jídelně, prý to bylo vysvětlení vzteku nebo nějaké jiné emoce dané osoby). Pokud ovšem se dá k takovému pocitu dobrat zevnitř a ne zvenku, pak doufám, že k tomu poznání jednou dojdu. Já mám například pocit, že mi moje máma nedopřávala dostatečnej fyzickej kontakt (jako kojenci), že se se mnou dost nemazlila, a tím u mě vznikl pocit naprostýho nedostatku bezpečí a jistoty, kterej dodnes nemůžu nikde dohnat. Ale ověřit si to nemůžu, jen mám ten pocit.Jinak bych se chtěla podělit o dnešní radost z toho, že jsem měla po pěti týdnech sezení s doktorkou, a že se mi děsně ulevilo. Na rozdíl od Ivana, který mi řekl, že se neplodně točím dokola :-) mi řekla, že jsem udělala obrovský kus práce na sobě. Je to pravda, ale právě protože jsem udělala tak obrovský kus práce a nemohla se o to s ní podělit, už jsem teďka fakt mlela z posledního. Mám na terapii celkem slušnou závislost. Doufám, že časem přejde.

V zásadě nejsem proti tomu uveřejňovat své poznataky a pocity.Já se tady skvěle vyventiluji.Jsem obohacena tím jak si tu povídáme a taky nevím,proč by jsme se měli skrývat sami před sebou.Pokud mi někdo chce zdělit svůj názor v soukromí tak ať se tak děje,ale nemůžu tu nikomu nakazovat aby to tak dělal nebo nedělal.Záleží na tom,kdo co chce zveřejňovat.Mě osobně tato stránka zachránila před úplnou prázdnotou mých dnů,kdy jsem byla v nesnázích.A nevěděla jsem jak si mám pomoci.Mám to tady ráda.Ilona

Ještě se chci vyjádřit k diskuzi na téma: soukromé dialogy na chatu. NEJSEM PROTI, naopak myslím, že zvláštním způsobem chat obohacují, jde o jednu z mnoha forem sdělení.Přemek

Chtěl bych ještě něco říct k depresi.Je tu problém, který je příbuzný s tím co tu velmi dobře v jedné reakci napsal Ivan Ast, který se zabývá problémem svědomí, hledá jeho prostor vlivu na depresi, já řikám i na úzkost.Psychologové i psychiatři znají dobře jeden problém, se kterým se u depresivních onemocnění setkávají. Jeto téma vina, sebeobviňovaní.Klasici (především psychoanalytici), že s depresí souvisí AGRESE, kterou člověk nemohl ventilovat, tak JI VENTILUJE SÁM NA SEBE. AGRESE OBRÁCENÁ proti sobě samému. Tato myšlenka je některými biologicky orientovanými psychiatry přijímana dobře, jiní mají problém ji vzít do "své teorie". Téměř všichni se však shodnou, že deprese a sebetrestání je v nějakém vztahu. Sebevražda je vyvrcholením sebetrestání, jiní jsou v depresi tak zdeptaní, že nemají na sebevraždu (odborně suicidium) sílu, považují se již za zemřelé, shnilé. Analýza v této hnilobě hledá ozvu orálně-sadistického období. Jiní analytici v depresi vidí spíše návrat k anální fázi.O co jde?Jako kojenci jsme zažívali obrovskou slast i zklamání z kojení (orální, ústní slast). Slast, když jsme byli kojeni, frustraci, když ne. Jednoho dne, tato slast zkončí a my prožíváme první oodělení od matky, ztrácíme ji, dochází k segregaci, oddělení.Někteří lékaři mluvi o depresi jako o REAKCI NA ZTRÁTU. Je fakt, že deprese u někoho propukne v období rozvodu, úmrtí vlastní matky, ale i v období příchodu nového partnera. Ztráta období kojení se považuje za ztrátu ráje. Vše bylo bez komplikací, zlo bylo odděleno od dobra (kojení-nekojení). Kohut a s ním Kernberg chápou orální období (orální = ústní, kojení, ústa, sání, cuclání aj.) jako prepsychotické. Kdo toto období nezvládne může u něho vzniknout např. hraniční neuróza.Sociálně orientovaní psychoterapeutí radějí mluví o reakci na ztrátu než o regresi (návratu) do orálního období.V melancholii někdy prožíváme období poezie, kdy "vzpomínáme na ráj".Podle analyticky orientovaných terapeutů, je období deprese trest za to, že jsme vůči ňadru prožívali nenávist, když nás nekojilo, a za tuto nenávist se bojíme trestu. Dále tu je beznaděj, že nejsme sami schopni ňadro přivolat. Mánie je odezvou na vzpomínku kojení, kdy vše bylo tak krásné.S oralní fází souvisí i přejídání, někteří lidé v depresi velmi jedí.Deprese takto pojatá je dobře přístupná u mužů, kteří svoji matku "od přírody milují" u děvčat je však rozpolcenost. Oni s matkou bojují (o otce), ale výklad je u nich jiný, mají strach z toho, nikoliv oni chtějí matce ublížit, ale že matka chce ublížit jim. Převrácení je obranná reakce, která zakrývá myšlenku, že by vůbec mohli matku nenávidět. Protože matka je silná, všemohoucí. Mentální anorexie, kdy dochází k vyloučení potravy po jejím snězení, je podle psychoanalýzy řešení konfliktu, kdy dítě miluje slast (ňadro, jezení), ale přitom je tu sebeobvinění, že nemocný nemá na toto nárok. Je hříšný, protože chtěl svoji matce ublížit. Je tu i vzpoura proti mateřské roli. Je řada i jiných výkladu.Zvláštní je, že u těch patologií, kde analýza vidí orální návrat, zabírají antidepresiva. U některých chronických přejídačů (bulimiků) dochází ke snížení chuti na sladké po podání citalopramu (Seropram). Obecně deprese jsou dobře ovlivnitelné všemi drudy AD. Mentální anorexie někdy dobře odpoví na amitriptylin. Atd.Dnešní psychiatrie a psychoterapie, je silně integrovaná, podané ruce mají rodinní terapeuti s analytiky, oba zase uznávají příznivý vliv psychofarmak v období, kdy "pacient není schopen slova" atd. Zjistilo, se že psychologické proměnné ovlivňují hladinu léku v krevní plazmě atd., atd. Ja myslím, že je v životě bychom neměli apriori odmítat žádný názor. Myslím, že i když některé body jsou v psychoanalýze sporné, lze některé její koncepty přijmou a vložit do programu sloučene (integrované) psychoterapie.Za názory na tento článek předem moc děkuju.Za pravopisné chyby se omlouvám.Všechny Vás zdraví Přemek.

Odpovidam na Ivanem vyhlasene referendum o teto rubrice. Protoze ji sleduji a obcas stihnu reagovat, jsem samozrejme pro, aby pokracovala a nekam nas zucastnene vedla. Pokud bych to citila jinak, proste bych se na tuto stranku nevracela. Mimo to pro mne osobne jsou cenni vsichni, kteri s onemocnenim bojuji a neboji se mu celit treba cestou ucasti v teto rubrice.Ivanovy vstupy jsou zvlastni, vymykaji se vysokou fundovanosti, reaktivitou i schopnosti motivovat ostatni ke komunikaci. Uprk do soukromi bych povazovala za velke ochuzeni chatu.Pro Premysla : zaujal me Tvuj vek versus Tvuj pristup k predchozim generacim, tolerance k nim. Vazim si jej (toho pristupu).Ivane, ta potvora kompas nase svedomi, jak je uzounka ta hranice mezi sebepodcenenim a svedomim, rvoucim ty za vsechno muzes, a protipolem sebepreceneni, kdy svedomi mlci a nevaruje, ty jsi namysleny hlupak, nemas patent na pravdu! Sama se radeji dobrovolne drzim v te prvni casti. Jestli me neco desi, tak ze by moje svedomi usnulo a nevarovalo me.Brrr.To at radsi rve. Ale stoprocentnim meritkem neni.Neverim mu, ze produkuje pocity nestranne a objektivne.Ta hranice je asi opravdu nezretelna.Tvoje ocekavani do budoucna me privedlo na myslenku, ze se nemas moc rad a totez cekas od tech tvych deti. Muzes se mylit.Muzes jednou zjistit, ze Tvoji nelasku k Tobe s Tebou nesdileji.

Pani doktorko, pripojuji se k dotazu Bjanky na poporodni deprese. Zajimalo by mne, zda se zmeny chovani u zeny po porodu mohou na nejaky cas samovolne upravit do drivejsiho normalu a zda je mozne, aby opetovne propukly pri dalsich rychle za sebou jdoucich tehotenstvich, prostridanych obdobimi kojeni. Pokud jsou tyto zmeny prostredim, ve kterem zena zije tolerovany a podporovany, tak ze ona si neni vedoma techto zmen a sama zrejme nepocituje potrebu vyhledat pomoc, zda je jeste nejaka nadeje, ze by mohlo dojit ke zmene k puvodnimu stavu. Dekuji za pripadnou odpoved.

Lenko, Tvůj úhel pohledu na stávající podobu této rubriky se pochopitelně bude lišit podle toho, jestli se právě musíš podrobovat léčbě antidepresivy nebo jestli jsi už v období psychoterapie. Jak soudím z Tvého příspěvku v rubrice Antidepresiva, jsi asi v tom zlém období.. Jestliže více lidí, kteří sledují tuto rubriku, zastává Tvůj názor, nechť to dá vědět - rád se přizpůsobím. Roman má zatím opačné mínění. U každého svého příspěvku uvádím mailovou adresu (stačí najet kurzorem na jméno v záhlaví příspěvku a 2x kliknout) takže záleží pouze na dalším účastníkovi, jestli mne chce oslovit veřejně nebo mi napíše soukromě. Tak nevím.ZdravíIvan

Pro Hanku: Ptala ses, jestli má někdo zkušenost s homeopatickou léčbou depresí. Já jsem trpěla slabými sezónními depresemi vždy na jaře a na podzim a konstituční homeopatická léčba mi pomohla, trvalo to však celý rok, co jsem pravidelně každý týden brala homeopatické léky. Myslím si, že v lehčích případech to pomáhá.Před třemi lety jsem však prodělala těžkou poporodní depresi, která u mne přerostla v psychózu, manžel mne zavezl k mé homeopatičce a ta mne sama odkázala na psychiatrii, protože šlo již o těžkou formu, kde byla potřeba okamžitá léčba a hospitalizace (chtěla jsem se zabít). Takže v tomto případě mi pomohly antidepresiva a do půl roku jsem zase začala fungovat normálně.Pro doktorku:Zajímalo by mne, jaká je pravděpodobnost, že u dalšího dítěte se bude tento stav opakovat. Mně trvalo téměř rok, než jsem se vyrovnala s tím co jsem prožila, možná to bude znít divně, ale myslím si, že ta hnusná nemoc můj život obohatila. Umím se teď radovat z daleko menších věcí než dříve a přehodnotila jsem svůj žebříček hodnot. Ono to zní možná jako fráze, ale opravdu to tak cítím. Je pravda, že občas když na mne jdou chmury mívám panickou hrůzu, že depresi prodělám znova. A? jsem se ji naučila přijmout (když přijde, tak musí i odejít, už jednou jsem ji zvládla apod.) cítím se daleko vyrovnaněji. Kolikrát jsem si říkala proč zrovna já. Jenže kdybych si neprošla psychický onemocněním, nemohla bych pochopit a pomoci mému bratrovi, který prodělal maniodepresi.Pro Ivana: Myslím si, že maniodeprese je ještě horší než

Ja taky souhlasim, piste to verejne pokud chcete a muzete, myslim, ze spousta lidi to cte a neco si z toho vezmou, i kdyz se jich to netyka. Nebo se jim k tomu nechce vyjadrovat.