Deprese

Taky dovolím ve své duši vrtat jen odborníkovi, navíc potřebuji mít všechno logicky nebo vědecky zdůvodněné, že se jedná o chemické pochody v mozku, nedostatek serotoninu apod. Což mi každé sezení zdůrazňovala má lékařka, navíc jakmile jsem se začala zlepšovat půjčovala mi i odbornou literaturu, jsem ji za to vděčná. Nějaké špatné patogenní zóny apod. by mi nepomohly vysvětlit, že nejsem blázen, o čemž jsem byla v psychóze přesvědčena.Bjanka

Taky dovolím ve své duši vrtat jen odborníkovi, navíc potřebuji mít všechno logicky nebo vědecky zdůvodněné, že se jedná o chemické pochody v mozku, nedostatek serotoninu apod. Což mi každé sezení zdůrazňovala má lékařka, navíc jakmile jsem se začala zlepšovat půjčovala mi i odbornou literaturu, jsem ji za to vděčná. Nějaké špatné patogenní zóny apod. by mi nepomohly vysvětlit, že nejsem blázen, o čemž jsem byla v psychóze přesvědčena.Bjanka

Po příspěvku Ivana, ale spíše ještě Káči mi to nedalo, abych znova nezareagovala. Myslím si, že jsem Ivana pochopila jinak, než Káča. U mne totiž funguje taky rodina jako radar. Oni poznají dřív než já, že se se mnou něco děje, hlavně moje mamina. Navíc je o to citlivější, že sama trpěla endogenními depresemi cca 10 let , (několikrát v léčebně, prášky i elektrošoky). Takže zaznamenají změnu v mém chování a nadhodí, jestli si nechci zajít k své psychiatričce. Není to proto, že se snaží člověk držet odděleně své pocity, ale to co považuje za změnu nálady může pozorovatel a ještě k tomu, pokud mne dokonale zná, poznat již v zárodku. A kdo mne zná lépe než partner, se kterým se dělím o každodenní radosti i starosti, a nebo vlastní matka. (Samozřejmě pokud jsou vztahy v pořádku.)Když jsem psala o rodinném zázemí neměla jsem na mysli ventilování problémů a mých psychických stavů a pocitů v rodinně, s těmi se svěřuji své lékařce nebo v kostele. Nechci s tím zatěžovat partnera a už vůbec ne dítě, které je promne v životě sluníčkem, jež vysvitlo až po 6-ti letech v hezkém manželství. Spíš jsem měla na mysli pochopení, že jde o nemoc a nemocný se musí léčit. Bohužel kromě toho, že jsem bojovala se svou nemocí, musela jsem bojovat i s nepochopením manžela a o tchýni ani nemluvím. Řeči typu, prosím Tě nevymýšlej si, že nejsi schopna vyžehlit nebo že neumíš uvařit když ti to dříve nedělalo problémy, vzchop se vždy jsi měla pevnou vůli a jestli půjdeš k psychiatrovi, tak u mne do smrti klesneš v očích, že se s tím nevyrovnáš sama apod. mne velice deptaly. Přestože i obvodní lékař manželovi kladl na srdce, aby mne nenechával samotnou a zavedl k psychiatrovi, že se jedná o nemoc nevěřil tomu, začala jsem tam chodit sama, ze začátku bez toho, že jsem mu o tom řekla. Myslím si, že kdyby bylo pochopení, tak už jsem tam naklusala daleko dřív než po 3 bahnitých týdnech.Vím, že pokud člověk tu nemoc neprožije nemůže pochopit druhé, možná soucit, ale pochopení nebo vcítění se to ne. Naštěstí se to u nás v rodině ustálo, manžel se musel smířit s tím, že u mne je (dle lékařky) dědičné zatížení, když vidí, že nejsem ve své kůži, snaží se mne rozptýlit. Naše manželství je ještě krásnější než dříve , myslím zralejší, dospělejší

Je nanejvýš zajímavé a pozoruhodné, jak široký arzenál postupů se na potlačování depresí v současné době nabízí. Úmyslně nemluvím o léčebních postupech, protože ne všechny jsou soudobou medicínou jako takové hodnoceny. Bez nároku na úplnost uvedu jenom ty, které už byly zmíněny na chatu:PsychoanalýzaKineziologieHyperventilace neboli holotropní dýcháníLázeňská léčbaPsychoterapiePsychiatrie se svojí škálou farmakoterapie a dalším arzenálem, kam řadím kupř. i hypnózu a autosugesci (třeba autogenní trénink)Regresní analýza neboli řízené návraty do minulosti až do minulých životůLéčitelství - dodávání energie atpHomeopatieKaždý bude pochopitelně doporučovat metodu, která se právě jemu osvědčila a pomohla mu. Uvedení osobních zkušenosti může být pro někoho dalšího k nezaplacení. Bylo by však nesmírně zajímavé a užitečné porovnat si z vlastní zkušenosti nejenom ty metody, které se někomu osvědčily, ale zejména ty, které neměly žádoucí účinek nebo naopak jejichž vedlejší účinek byl nežádoucí.Já osobně jsem (co se týká léčby) člověk velice konzervativní a při každé metodě zvažuji zároveň to, jaká při ní hrozí rizika. A ty mohou být v oblasti psychiky značná. Navíc jsem si všimnul, že v oblasti alternativních metod (s výjimkou homeopatie) se sice pohybuje v roli léčitelů řada vysokoškolsky vzdělaných lidí, ale prakticky nikdo nemá titul doktora medicíny. Takže z hlediska soudobé lékařské vědy se jedná o poučené laiky, ne o odborníky.A mám-li já dovolit někomu, aby se vrtal v mé duši či psychice, chci, aby to byl odborník.Jaký je váš názor?Zdraví Ivan

Ivane, je to tak, depresi si lze dobře představit jako unik v skleněném vězení. Rozeběhneš se a narazíš, to tě vyprovokuje ještě k většímu útěku, ale také k větší srážce, až se vyčerpáš, úplně. Stavu potom se říka: naučená bezmocnost. Je typické, že když slyšíš příběhy depresí, setkáváš se s paradoxy. Jakoby jedna stěna byla úplně volná, ale na tu stranu není tak čistý ideální výhled, proto ji odmítáš. Někdy se stane, že stranu na kterou je krásný výhled prolomíš, ale co to? Vše vypadá stejně jako, když jsi se díval na volnou stěnu. A člověk zahořkne, těch bolestí, bojů s tím nebo s těmi, je celý odřený, unavený, cití zlost, pak už ani tu ne. Kolik takových případu je na ulicích, v metru....Zdraví PřemekPS: Díky moc taky Katce za reakci.

Omlouvám se za překlepy v mém předchozím příspěvku, ale psala jsem jej v rychlosti a ve velkém rozrušení. Jana

Jsem na tom úplně stejně jako Míla z tohoto chartu, chtěla bych se jí zeptat jak se jí daří teď a jak to všechno zvládá - 2 děti a těžké zaměstnání. Jsem také v práci velice vytížená, dítě mám také a někdy si opravdu (i když se léčím 1/2 roku) myslím, že je to moje poslední hodinka - problémy typu infarkt, stavy na omdlení, pálení v různých částech těla. Někdy jsem plná beznaděje, že to snad nikdy neskončí, samozřejmě jsem několikrát myslal na sebevraždu, ale vždy jsem tu myšlenku nakonec zavrhla, protože synovii je 15 je v nejhorším věku a hodně si spolu rozumíme, nechtěla bych bu v tak zranitelné době hrozně ublížit. Ale někdy je to opravdu těžké překonat sama sebe.

Můj lékař mi doporučil pobyt v lázních - Jeseníky. Léčím se s depresí, která má i fyzické příznaky. má někdo zkušenost s těmito lázněmi, jaké kůry se tam provádí a zda pomohou? Děkuji Lenka

Ahoj Ivane,Díky za otázku. Můj cíl je stejný. Najít vnitřní vyrovnanost, jistotu sama v sobě, poznat se až tam, kam to jde. Naučit se vnímat svoje pocity tehdy, když přicházejí, a ne až zpětně. Přestat před nimi utíkat. Poznat svůj zatím neznámý strach z čehosi. Osvobodit se od svého dětství - vyrůst.Tys často psal o tom, jaké děláme v našem životě chyby, kdo se moc v čem babrá, atd. Moje odpověď mohla být stejná. Jsem tím, čím jsem, a snažím se. Jedna z možností, jak vyjádřit můj cíl - integrovat se, zcelit se, stát se jednou celostnou osobou.Přeju všem pěkný víkend.

Káčo,Jsem tím, čím jsem. Člověkem s obrovským množstvím chyb a nedostatků. Ale mým cílem je klid, mír a vnitřní harmonie. Klid neznamená strnulost, ale vyrovnání se s chybami, mír neznamená pasivitu, leč bezkonfliktnost a vnitřní harmonie znamená proporcionální rozvíjení všech složek osobnosti. Jaký je Tvůj cíl?Petro,I když to někdy nejde, snažit by se měl člověk vždy a časem se to poddá. Jenom to stojí dost duševních sil.Ivan

Ivane, taky Tě celkem obdivuji, že dokážeš v některých situacích skrývat svou nemoc, já osobně se domnívám, a to trpím také depresemi s fyzickými útrapami, že to nekdy nejde.

Ivane, nechci se mýlit, ale tvůj příspěvek (předposlední) na mě působí trochu jako že se snažíš oddělit svoje nemocné já od svého zdravého já. Posuzuju asi hlavně podle sebe. Dřív jsem se podvědomě navenek snažila chovat co "nejnormálnějc", tzn. tak, jak jsem si myslela, že by se "zdravý" člověk měl chovat, že se od něj očekává. Tak jsem stále naplňovala tohle "očekávání", a svoje problémy odkopávala. Pak to došlo dál, i když už jsem se léčila, tak jsem se stále navenek snažila chovat co "nejzdravěji", ale vlastně jsem se jenom snažila před ostatníma zakrývat svoje problémy. Od té doby, co mi to došlo, se snažím v rámci možností chovat podle toho, jak se cítím, netvářit se, že jsem v pohodě, když vlastně nejsem. Netuším, jestli moje okolí zaznamenalo nějakou změnu, ale já se cítím daleko víc ve svý kůži. Vlastně tím, že nechávám svoje problémy proplout až na povrch, si je sama dokážu uvědomit. O tom, že to tak je i u tebe, svědčí to, že si nějakého problému všimnou dřív ostatní, než ty sám. To znamená, že nemáš moc dobrý přístup k vlastním pocitům - snažíš se je od sebe držet odděleně. Od té doby, co se svými kamarádkami naprosto otevřeně mluvím o svých pocitech, se už necítím tak izolovaná a osamělá. Dřív jsem se tvářila jako suverén, ale uvnitř jsem cítila, že mě nikdo nezná, že mi nikdo nerozumí. Nechápala jsem, že je to proto, že jim do sebe nedám nahlídnout. Nedokázala jsem dát najevo svojí slabost. Ty pocity trapnosti, když jsem se poprvé před kamarádkou rozbrečela! A od tý doby, co jsem veřejně připustila, že mám spoustu věcí nevyřešených, mě taky míň popuzujou lidi s jejich vlastními nevyřešenými problémy, které mi připadaly dřív banální. Čím víc rozumím sobě, tím víc rozumím i ostatním lidem.Připadá mi, že se snažíš naplnit nějaké "očekávání" dokonalého otce bez problémů. A taky to, co říkáš, že radši očekáváš (od svých dětí) to nejhorší, abys nemohl být zklamán - většina lidí s tímhle přístupem, které znám, jsou těžce depresivní. Myslí si, že předpokládáním bolesti se jí jaksi "vyhnou". Pokud jsem to dobře pochopila, tak radši očekáváš od života rány, abys pak nebyl překvapený. Pokud to tak je, tak jsi neustále nastavený negativně a defenzivně.

občas mám deprese z toho že bych chtěla mít jiný život - lepší. přemýšlím co by bylo, kdybych se v minulých letech rozhodla jinak, udělala to jinak -kde bych dneska byla. někdy přemýšlím, že až budu umírat co si řeknu o tom jaký jsem měla život? proč jsem některé věci neudělala jinak? máte podobné pocity? jak jste na tom?

Přemku,Pokusím se ne odpovědět, ale zareagovat na Tvé poslední dva příspěvky. Předpokládám, že na jakékoli reakce na ně čekáš se značnou netrpělivostí.Heuristický přístup k depresi pomocí psychoanalýzy je pro mne naprostou neznámou; klasifikační schéma, které uvádíš ovšem odpovídá systematizaci popisu depresivních (i jiných) potíží a tudíž přístupu pozorovatele, který se depresemi zabývá zvenčí, jako psycholog. Tohoto objektivního nejsem schopen z velmi jednoduchého důvodu - já zápasím se svým typem deprese jako pacient. Myslím si rovněž, že objasnění problému v rovině orálně-análních manipulací kojeneckého věku může být sice inspirativní, ale ne vyčerpávající. Rozhodně však tento úhel pohledu může přispět k pochopení a potlačení deprivačních syndromů některých přispěvatelek chatu.Moje osobní modelová představa - vypracovaná intuitivně - interpretuje depresi jako výsledek úlekové reakce. Vnější faktory vyhodnotí organizmus jako své silné ohrožení a prvotní úlekovou reakcí je útěk. Jenomže útěk před sebou samým není možný a tudíž dochází k jeho překlopení na agresi, zaměřenou dovnitř. Agrese je velmi výrazná. Od tohoto bodu se mé chápání situace shoduje s Tvým popisem. Tím si vysvětluji to, proč člověk v depresi reaguje pouze jako automat naprogramovaný k sebedestrukci. Já to zažil. Ratio bylo od osobnosti totálně odblokované.Přiměřená fyzická námaha je nesmírně důležitá v prevenci depresivních stavů, v případě rozvinuté deprese však v mém případě nepředstavuje výrazný přínos stejně tak jako sémantická analýza možných příčin a následků. Myšlenky se točí v kruhu, jako východisko se jeví únik před skutečností nejraději až do prenatálního stavu. Subjektivní stav je pociťován jako velice trýznivý. K tomu se připojují fyziologické poruchy - nechutenství až odmítání potravy, v první fázi nadměrná spavost, ve druhé ztráta spánku.Nerad si tyto stavy znovu vybavuji, ale možná Ti tento popis poskytne podklady pro další psychoanalytické rozbory.ZdravíIvan

Ilona, dakujem ze si sa ozvala. Stale viac si uvedomujem, ze to sama nezvladnem a ze to moze dopadnut ovela horsie, ako to je teraz. Chystam sa navstivit psychotronicku, ktora je vystudovana psychologicka a sucasne dokaze liecit energiou. Poradim sa s nou, som zvedava na jej nazor, niekde zacat musim..Ty si Ilona, ktora pise aj do PPP, alebo len menovkyna?Ty to tiez nenechaj plavat a sprav aspon malicky kusok dopredu, ako ja...nech konecne zacneme zit!

Ivane, to je zvláštní,když si vzpomenu na sebe,tak já naopak měla pocit, že JÁ jsem ten problém samotný, v tom dění, že všichni kolem mne umí žít, umí se smát, prostě ten život zvládají, mají ho pevně v rukou a dokážou ho perfektně ukočírovat.Ženský zvládají domácnost, děti,manžela a ještě k tomu dobře vypadají a stále se usmívají, zatímco já to nikdy nezvládnu.Já mám nejraději hřbitovy.Je to téměř snad až nějaká úchylka, kamkoli přijdu,do jakékoli vesnice, vyhledávám jejich hřbitov a komentuji - ten je povedený, ten naopak je moc moderní atd.Kostel mne moc nezajímá, ale ten hřbitov !!! Já tam mezi nima chodim a vůbec se necítím stísněně,naopak, cítím se dobře mezi mrtvýma. Prohlížím si jejich náhrobky a vymýšlím si jejich příběhy.A taky je velmi často fotím.Nevím proč někteří lidé o hřbitovech tvrdí,že jsou depresivní.Takové Olšany,to je jedno velké skalní město.Můj otec tvrdí,že jsem musela byt v minulém životě hrobník,protože když jedem někam na kole, tak zatímco on komentuje přírodu,jak je krásná,já zas hřbitovy.Také jsem zjistila, že mi v době deprese(resp. spíše jejího léčení) velmi pomáhalo jet někam na kole přírodou.Vůbec příroda, les,ticho,vůně,tohle všechno mi připomínalo, že svět je pěknej. Naopak život ve městě, ruch,stres atd. stačí k tomu,abych zas velmi rychle upadla do jakési letargie. Proto také se chci odstěhovat z Prahy pryč,zkrátka co nejvíce eliminovat vše, co by nějaké deprese mohlo opět někdy vyvolat.Hezký víkend.

Ahoj Vaneso,píšeš jako já,akorát v jiném jazyce a v jiném znění.Tvé pocity znám a taky jsem si myslela,že všechno změním sama,ale nejde to,jestli si chceš zachovat život,jdi k lékaři.První pomoc sis našla sama,vypsala si své problémy,ale nech si poradit a zkus to s lékaři.Já se v tom pořád plácám a nenacházím řešení,vysadím léky potom je zase nasadím a je mi stejně,mám pocit,že se zase vracím na začátek.Nevím kdy bude konec a nevím pro koho bych tu měla být hvězdou.Sama pro sebe žít nechci,ale nevím,kdo by chtěl dostávat mojí lásku.Deprese usedá na kohokoliv a nevybírá si,tak jdi k doktoru.

A stare zámky, na ty nezapomeň.Jeden starý zámek na Šumavě.Lidi v něm.Hlavně lidi mám ráda.Těch několik, kteří tam pracují, i těch mnoho, kteří se tam doslova a do písmene rvou. Za sebe, za lidi ve svém okolí.Jedno, jestli zvítězí na stálo nebo jen na nějaký čas. Mám je ráda za jejich odvahu nepoddat se. Strávila jsem tam dvakrát týden jako host. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě. Zbyla mi už navždycky úcta k lidem za jeho zdmi, jedněm i druhým. Ten zámek vrátil mého muže do života, mým dětem vrátil tátu a mě vrátil všechno, co pro mne mělo smysl.A tak prosím, nezapomínejme ani na staré zámky.A na lidi v nich.Na všechny lidi v nich.

Mám rád kláštery. Vyzařují klid. Šla tudy historie a žili tady lidé. Svým rytmem, beze shonu, pohrouženi do své víry. Mám rád kláštery. Pro jejich silné zdi. Izolují od vnějšího hluku, ruchu, tempa a stresu. Omezují podněty. Umožní pohroužit se do vlastního nitra, zastavit běh života a rozhlédnout se. Ne kolem, ale v sobě. A ptát se sám sebe: "Šel jsem dobrou cestou?" Umožní přemýšlet. I meditovat. Vracet se ke kořenům vlastní osobnosti. A k archetypům. K věcem, které jsou prazákladem a jsou společné pro všechny lidi. Umožní hledat to co je ve mně zakotveno nejhlouběji, sledovat, jak se to během času deformovalo. Umožňují ty deformace opravit. Mám rád kláštery. Našel jsem v nich lidi, kteří mi jsou schopni a ochotni pomoci. V jednom z nich jsem žil. Dost týdnů. Měl na zdi nápis - Psychiatrická léčebna.Padnul tu dotaz na zázemí člověka, který má psychické potíže či onemocnění. Právě v tomto případě je zázemí nesmírně důležité. Jsem velmi rád, že mám možnost účasti na psychiatrickém léčebném programu, který hodnotím jako špičkový. Neuvěřitelně mi pomáhá. Měl jsem různé zdravotní problémy, měl jsem problémy s okolím a měl jsem rodinné problémy. Zdroje těchto problémů jsem vždy hledal mimo sebe. Sám sebe jsem hodnotil jako průměrného člověka, psychicky vyrovnaného a naprosto zdravého. Člověk se vždy vidí svými vlastními očima - jenomže tento pohled je velice zrádný a ošidný. První šok jsem utrpěl, když jsem pod tlakem okolí poprvé navštívil ordinaci psychiatra. Už ta skutečnost, že jsem tam šel, uštědřila ránu mé ješitnosti. Druhá rána byla, když mi navrhnul ústavní léčení. Třetí rána byla, když jsem sám, dobrovolně překračoval vrátnici léčebny. Sebevědomí pod bodem mrazu a v duši naděje, že se jedná o nějaký hrozný omyl. Nebyl to omyl. To mi však docházelo až postupně, tak, jak jsem získával schopnost dívat se na své chování ne svými, ale očima svého okolí. Byla to tvrdá zkušenost. Ale nesmírně užitečná. Díky ní jsem teď tím, čím jsem. Člověkem, tátou i manželem. Deprese přišla až pak, po opuštění léčebny. Ale díky léčebně jsem byl dostatečně vybavený na to, abych ji s pomocí léků a psychiatričky překonal. Bez izolace, vystavený zátěži. S pomocí lidí, kteří mi pomáhali odborně. Opuštěním léčebny totiž léčební program nekončí. Mám spoustu možností. K psychiatričce mám přístup, kdykoli jí potřebuji. Mohu jí konzultovat telefonicky. Léčebna mně zve na pravidelná setkání s lidmi, které jsem tam poznal a kteří mají obdobné problémy a prošli stejnou cestou. Jezdím tam na týdenní opakovací léčebné pobyty. Kteroukoli denní i noční hodinu se můžu poradit telefonem o věcech, které mně potkaly a které bych nemusel zvládnout. Toto zázemí je ohromné a já jej pociťuji blahodárně každým okamžikem. Vím, že v případě jakékoli krize nikdy nezůstanu sám. A to je klíčové. Bjanko, rodinné zázemí je něco jiného. Rodinu úmyslně udržuji tak vzdálenou od svých psychických problémů, jak to jen jde. Chci, aby fungovala normálně, jako naprosto běžné rodiny. Nemocný jsem já, ne oni. Proč by měli oni na mé onemocnění jakýmkoli způsobem doplácet? Jsem-li teď doma schopen fungovat jako bezproblémový otec i manžel, tak tedy tak fungovat budu. Nevyžaduji ohledy, ani soucit, ani zvláštní respekt. Chci, aby moje děti vyrůstaly v normálních poměrech, protože to je obraz, který si pak odnesou do života. Mé problémy nejsou tabu a o mých odjezdech do léčebny či návštěvách psychiatra mluvíme naprosto volně jako o té nejběžnější a nejnormálnější věci, pouze se důsledně vyhýbám tomu nějak to rozvádět a rozmazávat. Mimochodem, když manželka vidí, jaký se vracím uvolněný a odpočatý, tak mi mé pobyty v léčebně docela závidí. Může tam se mnou také, jako doprovod - když chce. Ale nějak nepociťuje potřebu. A to je dobře. Žijeme normálním životem. Rodina mi však také slouží jako citlivý indikátor toho, jak na tom právě jsem. Protože je to ona, která první zaregistruje i malé odchylky v mém běžném chování. Tím, že mi o nich řekne, vím, že se něco děje. Oni si toho obvykle vždy všimnou dříve než já. A já si z toho odvodím, že bych s tím měl něco dělat. Že musím využít odborné zázemí.Má to svůj důvod, jako všechno. Společnost. Duševní nemoci jsou společenské tabu. A člověk, který jimi trpí, je zvláštní, je lepší se mu vyhnout. Nemluvit s ním ani o nemoci, ani o ničem. O rýmě, chřipce, zlomeninách či porodech jo, o duševních potížích ne. Je to příliš osobní. Vím to, protože i já jsem takový byl. Tak to respektuji. Nejsem exibionista a nepotřebuji o svých problémech mluvit s kýmkoli a kdekoli. Jenomže právě mluvení je u duševních nemocí jednou z forem léčby. Nechávám si tedy svoje mluvení tam, kam patří. K psychiatrovi, na chat, do léčebny. Jinde jsem schopen žít životem zdravého člověka.Každý si v životě vlečeme nějaké břemeno. Je-li příliš těžké nebo ubývá- li sil, hledáme řešení. Jinak se život sám stane břemenem. A to je špatné. Měli bychom být schopni i smát se, radovat. Vnímat život plněji, tak jak to popsali lidé, kteří si prošli utrpením deprese. Někdo to břemeno přesouvá na rodinu, na okolí. Někdo hledá úlevu v milencích, pití či drogách. I to je řešení. Špatné a krátkodobé.Já mám rád kláštery.Pěkný denIvan

Vaneso,Nadměrná spavost, zablokované myšlení i to další, co uvádíš, mohou být příznaky deprese (jako klinického onemocnění). Trápíš se zbytečně, sama si nepomůžeš. Navštiv co nejdříve psychiatra a popiš mu své problémy. Nemusíš se bát ani mít trému.ZdravíIvan