červenání

To tedy určitě,mně to...Alenko jsem opravdu ráda, že se ti článek líbil. Já si ho občas přečtu a třeba dnes jsem na sobě našla 7 nejlepších vlastností:-)takže jsem zapracovala na svém sebevědomí. Ale opravdu nevím, jestli je autorka Dr, v článku to nebylo. Ale už jsem zde jednou psala, existuje výborná knížka od J. Praška s názvem Trápí vás nadměrný stud aneb jak překonat sociální fóbii. Můžu doporučit.

Název článku je...To tedy určitě,mně to dokonce povzbudilo a musím se Tě zeptat:Je ta Táňa L.DR.,nevíš?
Zkusím se poptat zda něco napsala a je to k mání v knihovně.Díky,díky,díky!

Název článku je Přestaňte se stydět, autor Táňa Ladýřová,z 26.8.2006, ale bohužel už nevím, kde jsem k němu přišla. Určitě na netu odkud jsem si ho zkopírovala a teď ho zase nakopírovala sem. Přepisovat by se mi to tedy nechtělo:-) Myslím, že jsou v něm docela dobré myšlenky které by mohly třeba někoho inspirovat.

Posílám článek na který...Renko,tak díky za přepsání článku,to sis procvičila,viď..kde jsi to četla,prosím,název časáku,či novin!!Dopracovala jsem se zatím jen k tomu,že je mi fuk,jestli můj límeček je v nepořádku a vyhýbám se zlím lidem,už od pohledu,nebudu přece dělat šaška,ty vstřícné mám ráda a chci s nimi komunikovat třeba i o blbostech,hlavně se zasmát...kéž vymyslet pilulky na stud,vím,že se tomu jen smály,no středověk,to jsem to schytala v dětství a v puběrtě-ponižování a výsměch,marné naděje,vzdor a kapitulace...to jsem to dopracovala na pozici dělnice a niní čid.,,Jsem nesmělý,ale léčím se!''Ráda se směji,ale život mě zkolil na kolena a modlím se svou modlidbičkou prostou o přízeň za moje blízké,ale i zkromně na sebe-více lásky-nenacházím,jen za peníze si lze vše koupit.
V poslední poznámce-říkejte jednonohému,proč máš jednu nohu?

Posílám článek na který jsem kdysi narazila:
Přestaňte se stydět
Když máte promluvit před větší skupinou posluchačů (i když jsou to třeba vaši známí), okamžitě znervózníte? Neradi se seznamujete s cizími lidmi? Než abyste někomu zavolali, raději mu napíšete e-mail? Pak zřejmě trpíte přehnanou stydlivostí. Každý člověk se občas stydí. Jenže pokud vám vaše plachost brání v navazování nových vztahů a v budování kariéry, měli byste s ní bojovat. Stydliví lidé často těžko shánějí partnera, protože moc nechodí do společnosti a když už někam vyrazí, plaše se krčí v koutě. V práci se moc neprojevují, bojí se dávat k lepšímu své nápady, a proto si o povýšení mohou nechat jen zdát. Často pokazí zkoušku nebo přijímací pohovor jen proto, že jim stud brání promluvit. Podtrženo a sečteno: stud není k ničemu dobrý. Jeho jediný důsledek je, že si život neužíváte tak, jak byste mohli. A to je škoda.
Přestaňte se pozorovat
Pokud jste typický stydlivec, nejspíš vás ze všeho nejvíc děsí představa, že se stanete středem pozornosti. Snažíte se nevybočovat z davu, mluvíte potichu a raději se jiným lidem nedíváte do očí. "Nedávno jsem na mejdanu začala kamarádce vyprávět vtip a najednou lidé okolo nás zmlkli a začali také poslouchat. Tak mě to znervóznilo, že jsem zapomněla pointu," svěřuje se pětadvacetiletá knihovnice Martina. Stydliví lidé na jednu stranu chtějí být co nejnenápadnější, jenže na druhou stranu si připadají jako pupek světa. Mají totiž neustále pocit, že je všichni pozorují, hodnotí každé jejich slovo a gesto, naslouchají každému jejich slovu. Stydlivý člověk si zkrátka pořád připadá jako žák u zkoušky. Uspěje nebo propadne? Aby něco nepokazil, raději mlčí a neprojevuje se. A snaží se být co nejméně vidět.
"Dělá mi problém v restauraci vstát a jít na záchod okolo lidí u jiných stolů," potvrzuje devětadvacetiletá překladatelka Klára. "Mám pocit, že na mě všichni zírají. Vybírám si proto vždycky stůl co nejblíže k toaletám, abych nemusela chodit daleko." Pokud tento pocit dobře znáte, začněte proti němu bojovat. Vezměte na vědomí, že ve skutečnosti nejste tak důležitá bytost, aby všichni ostatní neustále hodnotili, jak mluvíte, uvažujete a vypadáte. Až příště půjdete do restaurace, schválně si vyberte stůl co nejdál ode dveří. A až půjdete na toaletu, seberte odvahu a rozhlédněte se po lidech kolem sebe. Většina z nich se na vás nejspíš ani nepodívá; jste jim totiž úplně ukradení. A podobné to je, když třeba mluvíte před větší skupinou posluchačů. Ti lidé nehodnotí každé vaše gesto ani škodolibě nečekají na vaše přeřeknutí. Je jim úplně jedno, že se třeba občas zakoktáte nebo že máte límeček košile nakřivo. Nejsou to vaši nepřátelé. Není důvod se jich bát.
Zamilujte se do sebe
Pokud chcete překonat stydlivost, v první řadě se musíte naučit mít sami sebe rádi. Stud totiž není nic jiného než důsledek nízkého sebevědomí a zbytečných pochybností o vlastních kvalitách. A kořeny mívá většinou v dětství. Některé děti jsou od narození plašší než jiné; mají strach z nových tváří a zvuků, snadno se rozpláčou. Ve většině případů je ale na vině výchova a prostředí, ve kterém jste vyrůstali. Stydlivostí vás mohli doslova nakazit vaši rodiče; pokud jsou plaší, nejistí a mají strach z kontaktu s jinými lidmi, možná jste si v dětství osvojili podobné chování. Sebevědomí vám mohli podminovat i rodiče, kteří na vás kladli příliš vysoké nároky, trestali vás za každou drobnou chybu a neustále vás srovnávali s "chytřejším" nebo "šikovnějším" sourozencem. Stydlivost může odstartovat také šikana ve škole nebo soužití s dominantním partnerem, který vás dlouhodobě ponižoval a srážel vám sebevědomí. Spousta lidí se začala stydět v době dospívání, kdy začali navazovat vztahy s opačným pohlavím. Stává se to hlavně těm dospívajícím, kteří se nějak liší od průměru; mají nadváhu, nosí silné brýle, nemají na hezké oblečení. "Když mě odmítli tři kluci za sebou, usoudila jsem, že nejsem tak dobrá jako ostatní holky," svěřuje se třicetiletá asistentka Zdena. "Už mi to zůstalo. Nevěřím si. Považuju se za smolařku. Pokud jdu k přijímacímu pohovoru, předem si říkám, že neuspěju. Pak jsem tak nervózní, že jen koktám a rudnu."

Zkuste si vzpomenout, kdy a proč jste se začali stydět. Jakmile sami sobě porozumíte, budete jistější v kramflecích. Nepopírejte svou stydlivost. Přestaňte ji vnímat jako handicap; pak jste totiž ještě nervóznější. Povězte si: "Jsem stydlivý/stydlivá. A co má být? Nejsem sama. Podobně je na tom spousta lidí." Okamžitě se trochu uvolníte.
Napravte chyby svých rodičů
V Čechách se většina rodičů nesnaží vychovávat ze svých dětí sebevědomé bytosti. Více své ratolesti kritizují než chválí. Mezi lidmi panuje přesvědčení, že sebevědomé dítě rovná se zpovykaný fracek. Málokterý rodič ví, že svému potomkovi nemůže dát do života cennější dar než silné, neotřesitelné sebevědomí. Protože kdo má sám sebe rád a je se sebou spokojený, ten nemusí bojovat se zbytečnými pochybnostmi, studem a nejistotou. Přebujelé sebevědomí je jednoznačně lepší než žádné. Takže pokud máte děti, chvalte je, chvalte a zase chvalte. Upozorňujte je na jejich přednosti, ne na jejich chyby. Dávejte jim najevo, že je máte rádi takové, jaké jsou, že si vaši lásku nemusejí zasloužit nějakými výkony. Můžete si být téměř jistí, že z takto vychovaných dětí jednou nevyrostou stydlivé bytosti.

A jak zatočit se svým vlastním studem? Zapracujte na svém sebevědomí; jde to v každém věku. Chvalte sami sebe stejně jako své děti. Každý večer si připomeňte, co se vám za uplynulý den podařilo. A nahlas si povězte: "To se mi povedlo." Stoupněte si před zrcadlo a zaměřte se na ty části svého těla, které se vám líbí. Pak si ujasněte, jaké jsou vaše nejlepší vlastnosti. Napište si jejich seznam (měl by mít nejméně pět položek). A každý den si ho přečtěte.
Zrušte stud
Jakmile si trochu posílíte sebevědomí, začněte se svou stydlivostí aktivně bojovat. Začněte překonávat překážky, které vás až dosud děsily - třeba oslovte na večírku cizího člověka. Natrénujte si to doma před zrcadlem nebo s někým, komu důvěřujete. A jakmile jeden úkol úspěšně splníte, vymyslete si další.

Naučte se na lidi usmívat a dívat se jim do očí. Možná to pro vás bude zpočátku těžké, ale časem zjistíte, že i vy sami se cítíte lépe, když se přátelsky usmíváte. Lidem díky tomu budete připadat přístupní a začnou se s vámi sami dávat do řeči. Najednou si nebudete připadat tak odstrčení jako dřív.

Další krok je ze všech nejdůležitější: naučte se myslet pozitivně. Místo abyste věštili katastrofy, představte si, že všechno dobře dopadne. Například před přijímacím pohovorem si v duchu detailně namalujte, jak mluvíte jako kniha, bravurně odpovídáte na všechny otázky a sršíte vtipem. Až předstoupíte před komisi, budete mnohem méně nervózní, než kdybyste si předem opakovali: "Určitě zase budu rudnout a koktat." S každým dalším úspěchem bude vaše stydlivost menší a menší.

Tak když ani terapie...Jo,máš samozřejmě pravdu,ale pocit z toho je deprimující,vždyť každý má starost,a zbytečnou,co si o mně myslí okolí?!
Jen otrllí si s tím hlavu nelámou.Asi by to chtělo uplně jiné myšlení a jiné starosti,vždyť se v dnešní době uživit a když ještě máš zodpovědnost za potomky je to na pováženou.Tím,že má fobista velmi nízké sebevědomí už každý ví,tak si ho svým způsobem navýšit-to jest sportovat a nebát se prosazovat a vychcánkům stát čelem,jenže ...,a jsme zase tam,kde jsme byli a to je ta odvaha,to je začarovaný kruh a život je tak velice krátký a je spousta těch co hází klacky pod nohy.....

Tak když ani terapie nezabírají tak už se s tím nedá asi nic dělat. Jedině se na to vyprdnout a dělat jako že nic. Ti co tě znají a mají tě rádi to pochopí a berou tě. A ti další ať se z toho třeba po..... .:-)

ahoj lidičky, ani nevíte jakou jste mi udělali se svými starostmi radost! nejsem škodolibá, jen mám úplně stejné problémy. od puberty ovlivňují celý můj život - studium, výběr životního partnera, zaměstnání... Strašně se tím trápím a stresuju, pořád jsem myslela že jsem snad jediná na světě a tím to pro mě bylo ještě horší - hodně jsem měla pocit, že sem nepatřím, že jsem se neměla ani narodit...
ten když vidím co Vás je, je mi trochu líp, a jsem ráda, že se můžu podělit se svým trápením... ve svých 30 letech jsem se konečně rozhodla s tím něco dělat a brala jsem antidepresiva a chodila k psychologovi na terapie, ten mne částečně sociální fobie zbavil, ale jen částečně, rudnu dál... budu ráda za každou radu... moc se mi líbila rada autobusáka! ale mám 2 malé děti, takže do světa nepojedu, a myslím že bych nejela ani kdybych děti neměla, jsem posera...

lidi

vy sem všichni píšete že je to dědičné nebo že je to důsledkem nízkého sebevědomí...jenže já mám tak velké sebevědomí, že se to nedá popsat ...tak jaktože se červenám furt i když mluvim s nejlepší kamarádkou nebo se svým klukem??!! Je mi skoro 14 a strašně mě to ničí....jak se to léčí? Nebo co se s tím dělá? Já to newím... Pomocc :(

Ahojky, já na mail ale nic nedostala. A od včerejška přemýšlím kdo jsi.Já myslela že mám tetku Ivanu a ne Ivetu. Tak jsem z toho trochu zmatená. Myslela jsem, že jsi spíš sestřenice od mámy nebo tak.Kdybych nějaký mail dostala, určitě bych odepsala. Já jen že si tě vůbec nepamatuju. Napiš jak je to s těmi jmény a já ti kdyžtak zkusím napsat na mail.Zatím ahoj a taky zdravím.

Ahoj, ani nevíš jak jsem...AHOJ Marci,tak jsem získala Tvou m.adresu od Zuzi a už jsem Ti psala asi před 3.týdny.To neva,však si to vynahradíme,vždyť máme stejný problémek.
Jinak se mněj pěkně a mou adresu znáš,tak až budeš chtít a můžeš kdykoli,dojeď a nemusíš sama,však se srovnáme.MOC TĚ ZDRAVÍM.

Ahoj, ani nevíš jak jsem překvapená. Ano moje babička se opravdu jmenovala Věra Skoupá. Určitě budu ráda, když si budeme psát. Můj e-mail je: [email protected] , těším se. Marcela

Ahojky, taky se hlásím do...Marci,nezapome,.že je to dědičné a vskutku je to záležitost nízkého sebevědomí,ale to už jsi asi někde slyšela,nebo četla.Mně je skoro 50.a nezmizelo to,doufala jsem v ten zázrak,ale není to tak jednoduché,opravdu.Prášky,které polykám taky nejsou zázračné a tak se k tomu musí přidat komletnější terapie.To co nás postihlo(mám soc.fobii),VZNIKÁ Z DLOUHODOBEHO EMOČNÍHO STRESU.Najdi si:EFT,nebo KINEZIOLOGIE,,One brain",nebo KBT-VÝŠE JSEM SE ZMIŇOVALA,ALE V RUBRICE SEBEVĚDOMÍ.Ráda bych ti byla přítelkyní,pokud ti neva,že sestarou babou si budeš psát.....?Napíši ti na meil,to budeš překvapená,že jsem si tě našla,nebo ty mně?Patříme k sobe skoro pokrevně,že se tvoje babička z maminčiny strany jmenovala za svobodna VĚRA SKOUPÁ ?Mněj se zatím pěkně!!!

Ahojky, taky se hlásím do clubu červenajících se. Nezáleží samozřejmě na tom kdy, kde a za jakých okolností. Také si myslím, že je to dědičné a že je to hlavně díky nízkému sebevědomí.Sama tím trpím od útlého věku a díky tomu jsem zažila spoustu trapných situací počínajíc ve škole a konče dnes, např.když jdu do krámu. Asi má člověk pocit, že je na něm něco špatně, jak vypadá, jak se chová a tak. Jinak si to neumím vysvětlit, ale sama s tím nic neudělám. Možná se to dá odstranit nějakou terapií, nebo taky vůbec.Dřív jsem se za to hodně styděla, pak jsem se červenala ještě víc. Dnes, když už jsem starší si z toho zas až tak moc nedělám. Beru to už jako součást svého života. I když ne moc příjemnou, ale je to tak. Když už začnu někde rudnout, tak dělám jako že nic. Druzí to sice vidí,ale jen málo který člověk se blbě zeptá proč se červenám. A jak to mám vědět?Jedině si o tom popovídat s nějakým odborníkem, a odstranit ty příčiny co to způsobují, jinak doopravdy nevím co s tím.

ahoj!! vsechny tyto prispevky...Mám to také tak,raději se bavím s dětmi,jsou tak bezrostřední a bez předsudků!Ale i se staršími lidmi,vitálními se ráda bavím,nejhorší jsou vrstevníci,to kolikrát žasnu,co je to za marťany!?To,že se někdy ani nemohu na člověka odívat a přitom ho denně musím minout a dotyčný nepozdraví,tak to je nad mé síly,nechci aby mne každý poklonu sládal,ale náznak vjemu to mi stačí....
Tak,co bych ti pradila?Mám to podobné a tak s tebou alespoň soucítím,do teď jsem si myslela,že jsem jediná na světě a co to vlastně se ,se mnou děje??Pokud si z toho nic moc neděláš,tak to neřeš,ale trápí-li tě to a štve,bojuj a když už nemáš sílu aní rady si nevíš,to už zbývá jen se svěřit psychiatr.V mém př.jde o vypěstování soc.fobie.Díky.

To byla reakce na uživatelku Evu Evcerku.

prosím jani není zač,já s...Nauč se psát ty pí.., píšeš jak tatar.

Nejlepší na tom všem...ahoj!! vsechny tyto prispevky jou zajimave at uz od tech co se cervenaji nebo od tech kdo se (nam) snazi zvednout naladu z (nasi) nocni mury =) Dekuju za ně!!A taky bych se chtela pripojit k te druhe skupine a rict: LIDI, PRIJMEME SE TAKOVI JACI JSME!! Ale ja mam taky tento problem s cervenanim a ma rada mi nepomaha. Cim to je? Cervenam se treba jen kdyz zjistim ze si me jen prohlizi nekdo v buse, vlaku, nebo i na chodniku, ale jen kdyz jde o osoby tak zhruba nad 14 let. S malymi detmi nemam zadny problem (a to same v komunikaci! ) nebo kdyz se bavim s kamaradkou a je ticho a nekdo nas slysi a neskutecne moc dalsich takovych pricin co jste zde uz uvedli... ale cim to je?? to jsem tak (az) silene stydim? jde to vubec? muze mi nekdo pozadit prosim? dekuji =)

*semozřejmě že VIDĚL, ta...Nejlepší na tom všem je,že ti co kradou a podvádějí se ani nad sebou nezamyslí natož aby se styděli.Kde brát sílu na to si toho nevšímat,když se to cítí a mně je až špatně.Ani nemohu kvuli tomu pracovat a všichni usuzují že jsem lenoch.S tou se bavit nebudem ta nechodí do práce!!!
Ale doma si udělám vše podle nejlepšího zvážení a snažení,jenže to nikdo neocení.Za to smejčení by platili 100kč na hod.I děti bych mohla hlídat,mám je ráda a nejen svoje 3....