maniodepresivita

Pro Anyz: a ještě k přátelům. V době, kdy jsem se neléčil, jsem přátele postupně ztrácel. Byl jsem stále více uzavřený sám do sebe a komunikoval jsem maximálně tak v rámci rodiny. Často jsem odmítl přijít na domluvené schůzky nebo jsem ignoroval návštěvy u nás doma. Teď už je to lepší a připadám si společensky zcela v normě. Nu, je to všechno o léčbě...

Hypománie? Tak to je stav, na kterém snad není nic špatného. Člověk je veselý, euforický a plný energie. Může být zdrojem zábavy, ačkoliv sám bývá normálně samotář. K blízkým se chová pozorně a obětavě. Vše se daří, vše dopadne dobře. Jako příklad mohu uvést to, že jsem se v hypománii upřímně těšil na objednané trhání zubu moudrosti. Prostě to bude jistě něco SUPER.
Na rozdíl od mánie ale člověk v hypománii neztrácí kontakt s realitou. Nepouští se proto do nějakých šíleností, kterých by potom litoval. Je stále nohama na zemi a tento stav si příjemně užívá. Asi něco jako lehký joint (tak si ho představuji).
Teď by se zdálo, že je vlastně dobré mít hypománii. No, asi ne. Zpravidla po ní přichází deprese a ta už tak zábavná rozhodně není. Hypománie prostě svědčí o tom, že nálada není v normě a že se BAP projevuje. Sice ne drasticky, ale projevuje.

Ještě jednou jsem si pročetl vaše předchozí příspěvky a vidím, že moje rady jsou stejně tak trochu na nic. Dokud nezačne člověk s BAP brát poctivě léky, tak je stejně všechno špatně. V akutní mánii nelze dělat skoro nic a v podstatě jde jen o to, aby si dotyčný neublížil nebo neublížil někomu jinému (šílené investice, sexuální dobrodružství, nejrůznější průšvihy...). Deprese je snad o trochu klidnější, pomineme-li celkem děsivou 20% hrozbu sebevraždy.
Jak už jsem zde jednou řekl, tak mám s nebraním léků bohaté zkušenosti. Je to ze strany nemocného šílená nezodpovědnost a bezohlednost vůči okolí. Škoda, že to s nemocným nějak rychle nesekne, aby ty léky prostě MUSEL brát. Takový cukrovkář nepřemýšlí o tom, zda se mu chce nebo nechce píchat inzulín. Prostě MUSÍ. Kéž by tohle lidé s BAP pochopili...

ahoj Martine,díky za příspěvěk..i za tu úsečku.
Zajímá mě úplně všechno, a tak Tě prosím, napiš něco málo i o tý hypománii. Zajímá mě jak se v tý době chováš ke své ženě, k lidem Tobě nejbližším, k cizím lidem.. A jak to máš ty s přáteli? Snažím se ho jen víc pochopit.. Nejhorší je,že člověk si není jistý,kde končí "on" a kde začínají projevy "nemoci". Co se má přejít, nekomentovat to a co rozhodně ne. Díky A.

Dlouho klid a najednou spousta příspěvků :-)Problém vašeho trojúhelníku řešit nebudu, neboť do toho nevidím a obecně považuji úsečky za mnohem jednodušší geometrické útvary :-).
Teď k té depresi. Názory na její překonání se různí, protože i depresivní lidé ji prožívají každý jinak. Většinou se doporučuje, aby se bližní o stav nemocného mírně zajímali. Je dobré jej vybízet k lehkým aktivitám (procházka, zatlučení hřebíku, přečtení knížky, poslouchání hudby apod.). Pokud je to aspoň trochu možné, je dobré jej tu tam obejmout, držet za ruku, pohladit - a nemusí se u toho ani moc mluvit. Je dobré si uvědomit, že depresivní nálada mívá zpravidla denní průběh a večer nastává určitá úleva. I toho lze využít k jednoduchým rozhovorům nebo činnostem.
Pokud je deprese těžší a nemocný již víceméně leží a nemluví, je naopak lepší jej nechat být. Klid, ticho, tekutiny a lehké jídlo. Podotýkám ale, že v případě těžšího průběhu je vždy na zvážení pobyt v léčebně, protože nevíte, co se v hlavě nemocného děje. V tomto stavu se tomu nemocní často ani nebrání.
Jinak opakuji, NE ALKOHOL! Alkohol sice náladu na chvíli zlepší, ale potom následuje ještě hlubší propad. A samozřejmě také předpokládám, že se berou dlouhodobě léky, které by měly depresivní fázi alespoň zmírnit.
Tolik mé zkušenosti osobní a vyčtené z knížek.
O mánii jsem se nezmínil, protože znám pouze její lehčí formu - hypománii. Bude-li zájem, mohu se i k tomu vyjádřit...

jsme spolu uz hodne let. Deprese mu zacly asi pred 10 lety, ale bez manii. Ta se objevila az vloni. Zmenil se strasne!!! Presne, v soucasne dobe ma pouze milenku, prestal komunikovat s kamarady, prestal se venovat svym konickum. Tak i ta satisfakce ma spojitost s BAP... Manzel mi vmanii rekl, ze si tu neveru vylozene zaslouzim, protoze jsem se o nej "nestarala". Neni to pravda, dokonce mi deti vycetly, ze jsem ho porad chranila,omlouvala a ze jsem mu tolerovala veci, ktere jsou v jinych domacnostech nemyslitelne... Uz jsem to i nekde cetla, ze prinak BAP je pomsta za domnele krivdy... P.

a znala jsi manžela ještě předtím, než u něho ta nemoc propukla? Můžeš srovnat chování? Co přátelé? Známý a "přátelé" toho mýho o něm za zády tvrdí,že se změnil. O nemoci nevědí, přičítají to úrazu,který si udělal na hlavě - v mánii. Je prý z něho od tý době "troska"!! Má divný chování, není už tak pohodovej, suprovej kluk jako dřív.. Vlastně se dá říct, že momentálně nemá žádný kamarády, jen rodinu a mě. A taky je zajímavý, že,aby se "pomstil" - aspoň u sebe vnitřně - ženě, když ho něčím naštve, jde za mnou.. Jakoby si u mě "léčil" nervy,srovnal myšlenky,udělal satisfakci..možná to tak není,to je jen takový můj postřeh. Ale to možná s BAP nemá žádnou spojitost.

hezky jsi to napsala..koukám,že s nimi žít je OPRAVDU náročné."Zdravý" partner musí mít téměř svatozář, že to všechno ustojí.. Zase mám akorát výčitky,kam jsem se to "dostala".Začíná mi být víc líto jeho ženy, než-li jeho.. Hlídá, hlídá, hlídá, konejší, objímá..a za odměnu pak dostane pár hnusných sarkastických poznámek a v našem případě i nevěru.Asi si vážně nevážím toho, co mám doma!! Ale zas na druhou stranu přeci nemůžeme tyhle lidi s "poruchou nálad" vystřelit na měsíc.Když o tom tak hluboce nepřemýšlím a nesnažím se tomu nějak přijít na kloub, je moc fajn - pro mě samozřejmě..

jo, jeste jsem zapomnela... Jak se k nemu chovat v manii? Tak za 1) hlidat, aby poctive bral leky; 2) hlidat, aby nepil alkohol;3) hlidat, aby se mu nestal uraz (protoze absolutne ztrati pud sebezachovy);4) hlidat, aby neudelal hodne vysoke dluhy a zbytecne neutracel;5) hlidat, jestli vubec spi, protoze jinak mu hrozi kolaps z vycerpani;6) hlidat jeho zbrklost, protoze umi udelat neuvazene a nesmyslne veci... P.

rozhodne nechci mentorovat.. Nevera me uz vubec netrapi, to kvuli te nemoci jsem se rozhodla s nim v budoucnosti uz nikdy nezit... Nasla jsm nazory lidi s BAP, ze je ubiji, kdyz se jich partneri ptaji, co jim je a z druhe strany, ze jim strasne pomaha, kdyz je nekdo v depresich pevne obejme... Takze, na nic se neptat, podporovat, povzbuzovat a objimat, objimat! Me bohuzel v depresich strhaval s sebou a mela jsem frustrace (nechci napsat deprese),a kdyz nad tim tak premyslim, tak bych to stejne dlouho neustala.. Ono resit vlastni frustrace, stres v narocne praci, jeho deprese, chod domacnosti je proste nad jedny lidske sily... P.

Vím,že ty jsi v roli manželky.Ale já tohle tady řešit nechci. Zajímá mě víc ta choroba, chování v jednotlivých fázích, spolupráce ostatních členů rodiny, samotné uvědomování si svého stavu a tak. Nevěra je kapitola sama pro sebe..Ani já z ní nejsem nějak odvázaná - prostě se to všechno tak nějak semlelo a teď jsme tam kde jsme.Kdybych víc myslela na jeho "P."-nyní,dřív jsem jí neznala-,nikdy bych do toho jít nemohla - a už vůbec né po tom, co o všem vím.Takže mi věř,že tvůj postoj naprosto chápu,vlastně si myslím, že i ta jeho "P" se brzy rozhodne stejně..Ale kdo ví..Já nejsem milenka,co by se mu chtěla vtírat do života-mám svůj, tudíž se mnou počítat nemůže, a tudíž o to víc si musí hledět i manželky..Ale už se do toho zamotávám.Pochopila jsem, že nějaké snahy o rozveselení jsou marné..takže nechat být?

pomuze ti, kdyz ti popisu svoje pocity? Manzel v manii prestal uplne pit a ted, kdyz se blizi horsi deprese, tak opet zacal. Jsem v pozici jeho manzelky, s tim, ze o jeho "Anyz" vim. Behem 14 dni se mi zhroutil cely rodinny zivot (po 20 letech). 1/2 roku me to strasne trapilo, ublizovalo. V manii probihaly silene hadky (a to jsme se s manzelem min. 8 let nepohadali) a padali ty nejhnusnejsi nadavky (musim priznat, ze i z moji strany) a ted, kdyz na tom zacina byt spatne, tak ja si muzu paradoxne na chvili oddechnout, nenadava, neutoci, nedela naschvaly a i spolu docela vychazime. Proto je to u nich OK. Jeste musim popsat reakci nasi skoro dospele dcery. V manii se ho zacala bat, protoze se choval jako nerizena strela na atomovy pohon a ted v depresich jsem si vsimla, ze ho chce rozveselit, zapojit ho do hovoru, takze zacne vypravet neco veseleho ze skoly a po 10 min. zjisti, ze on ji vubec neposloucha...
Proto jsem ti drzela palecky, protoze jsem vedela, ze vlastne budes stat pred naprosto stejnym rozhodnutim jako ja. Chci s nim zit nebo nechci? Budu s tim ginem bojovat nebo to vzdam? Stoji mi to za to?
Mne uz moji cestu vybrala "Anyz" a ja jsem ji za to uz dokonce vdecna... P.

Spatne si me pamatujes! Ja jsem v situaci jeho MANZELKY! P.

A ještě dodám: bohužel zase pije! Jen co manželka vytáhla paty z baráku, dal si pivo - včera prý vypil minimál.8piv..to už mi psal, že má asi depku..no, a dnes, že vypadá hrozně. Říkala jsem mu, že by neměl pít (už dřív, jakmile jsem si to tu vyčetla, byla jsem za "chytračku" :-) Tenkrát mi odpověděl,že je to pravda,že na začátku alkohol depku tlumí,ale potom je to zase naopak horší). A nedávno,když mi říkal, že až pojede tam a tam,že si tam dá pivko..jsem mu říkala, že by přeci neměl pít..To už mě jen tak s úsměvem odbyl..prý že to není pravda,a kdeže jsem to četla.. A taky, že si tam dal..asi pak byl v pohodě.. A tak včéra pokračoval.. Kdy mu to dojde, že nemá pít!! Má smysl o tom vůbec mluvit? Když to není jeho přesvědčení? Tak nevím..prý to teď doma mají OK..ale bojím se, že je to jen otázka času,kdy jim opět začnou "problémy". Nevěru už snad do toho ani netahám..páč náš vztah začíná být víceméně přátelský..

Díky :-) Ale já jsem v pohodě! Jen teď na všechno koukám trochu jinak.. Došla jsem k závěru, že tato nemoc je HROZNÁ!!Musí být šíleně trýznivá - hlavně to vědomí,že víte,že jste nemocný,že vaše chování asi není vždycky takový jaký by mělo být..teprve teď mi dochází, proč se mě vždycky ptal, jestli jeho chování vůči druhým bylo dobrý, jak vyznělo to,co říkal, jestli jeho reakce byla přiměřená.. No a teď má depresi..vlastně jsem ho neviděla, nevím, jak to u něho probíhá (asi je to pokaždý jiný).Jen mi napsal,že je dobře, že ho nevidím,že vypadá hrozně. Tak je mi to líto..chtěla bych ho nějak povzbudit-rozesmát?Nedokáži si pravou depresi ani představit - musí to být hluboký smutnění,pocit,že nic nemá význam..takový pocity někdy mívám taky, takže představa, že tohle je minimálně 100x horší je pro mě absolutně nepochopitelná..je mi z toho ouzko. Zajímal by mě, jak tuto etapu prožívaj jinde - myslím přímo v rodině, jak se chovají lidi okolo "nemocnýho"..

Ahoj,tak jsem na tebe casto myslela, jak to u tebe asi pokracuje. Ted to vidim,ale bohuzel ti neumim poradit, protoze to sama nevim. Martin bude vedet... Anyz, drzim ti palce. P.

Když je člověk v depresi..dá se mu nějak pomoct,aby se z ní rychleji,snáze dostal? Nebo se má nechat raději na pokoji a čekat, až ho to přejde?

Pro P.: No ano, Milá Sally :-). S tím řízením to ale opravdu funguje. Člověk jede tak, na co se cítí. Buď řeže zatáčky jako blázen, v dalším stupni jede celkem normálně, dále se plazí jako šnek, taky se nemusí vůbec odvážit vyjet a konečně se ani nepohne z gauče :o).

Mimochodem, ja vim, proc nesnasi kamiony, ale to uz bychom se blizili rubrice v Mladem svete " Milá Sally,..." :)) P.

Diky tvoji poznamce o rizeni, se mi uplne neco vybavilo. Manzel vzdycky jezdil opatrne s rozmyslem, da se rict i schovivave (k zenskym, ke kloboukem atd.;jenom ne ke mne!), ale v manii, kdyz videl kamion okamzite zurive podrazoval a honem ho zacal predjizdet se slovy "nesnasim kamiony!" To jen tak pro pobaveni...