maniodepresivita

Jak se vede? P.

Vzal si velky uver? Pokud se chce rozvest, tak az po splaceni dluhu!
Pokud si chces popovidat o slastech a strastech bip. manzelu, tak nekde na predchozich strankach urcite najdes muj mail.
Bohuzel ti musim rict, ze proti "třeba Monče" se ty a ja prochazime ruzovou zahradou!
Drz se a nedej se! Je pro me hrozne vedet, ze tyden travime v podstate totozne! P.

Ahoj P., u nás taky nic moc, hádáme se o peníze, manžel utrácí, vzal si úvěr, doma ho skoro nevidím, nedá se s ním domluvit. Nálady se mu střídají snad obden. Už se chce taky rozvést, ale problém je, jak se dohodnout, když je na tom tak blbě.

Tak jak jste stravili prac. tyden? U nas vecne hadky (jakmile deti nejsou doma, hned na me manzel zautoci), chce vzit detem jejich pokoj... P.

Tobe taky krasny tyden! Ja ho budu mit pomerne narocny...chjo...
Moc ti preji, aby se tve domnenky potvrdily a aby jsi mohl snizit leky navzdy! P.

Nechápem ako môžeš byť taká chladná a bezcitná. Takto rýchlo odpratať človeka, ktorý má problémy a naozaj potrebuje pomoc. Aj ja trpím mániodepresiou. A nevieš si predstaviť aké to je keď ťa všetci odsudzujú a odstrkujú. To fakt ako rovno nás dať všetkých do plynu asi že? Moji známy keď sa dozvedeli, že som takto chorá, okrem mániodepresie mám toho ešte trochu viac, skoro všetci ku mne začali správať ako keby som bola odpad. A ja ich pritom potrebujem, ich podporu, nádej, pomoc. Za to ako si zareagovala by som ti priala aby ju aj tebe zistili, nech si to môžeš na vlastnej koži vyskúšať aké sú to muky.

Ahoj. Mým věrným čtenářkám vzkazuji, že jsem se doposud nezbláznil :-). Dnes jsem byl na hodinovém pohovoru s psycholožkou a celkem jsme se v mnoha věcech shodli.
1) Je skutečně zřejmě, že fázickou poruchu mám, ale není příliš závažná (těžké mánie ani život ohrožující deprese nemívám).
2) Průběh jednotlivých fází je dán jednak biologickými přičinami a jednak psychickým přistupem. Například negativní přistup sama k sobě musí zřejmě prohlubovat depresivní fáze a naopak.
3) Pokud se daří fáze udržovat v určité rozumné míře, má mozek tendenci zůstávat v klidu. Naopak nehlídané fáze mozek dále znestabilňují a nemoc se zhoršuje.

Paní doktorka tedy nemá nic proti tomu, abych opatrně snížil medikaci a optimisticky vyhlížel věcí příštích. Je možné, že díky pozitivním změnám v mém myšlení v posledních letech (to by bylo na jiné vyprávění) budu nyní proti nemoci lépe vyzbrojen. Samozřejmě, pokud by se to začalo zhoršovat, tak není místo hrát si na hrdinu.
Ještě dodám, že s mým psychiatrem mám volnou dohodu oboustranné důvěry. Pokud se cítím dobře (samozřejmě ne euforicky, to by bylo špatně), můžu si sám snížit medikaci. Za těch pár (desítek) let jsem se už naučil dobře s předstihem poznávat příznaky blížící se nepohody a mohu se na ni chemicky připravit.
Takže tak, přeji pěkný týden.

Tak co je noveho? Nejaky posun smerem k vymene a navsteve lekare?
U nas uz zacalo nakupovani darecku i draheho obleceni, hodinove tel. hovory, ale i navstevy hospod. Tak nevim, nevim... P.

Můj manžel měl taky sociální fobii, než přišla jeho první ataka. Postupně se začal stranit všech kamarádů, omlouval to nedostatkem času. Pak se to ale přeneslo i na širší okruh rodiny, nakonec měl až strach z lidí a byl z toho stihomam....to je ale typické spíš pro schizofrenii, myslím, že u BAP se paranoidní pocity nevyskytují.

Martine, mohu se zeptat, jestli mluvíš o svých pocitech, případně potížích se svou ženou? Máte nějakou domluvu, jak ti může dát taktně na jevo, že jí nepřipadáš v pohodě? Nebo řešíš svůj zdravotní stav pouze jak svůj problém a nemluvíte o tom? Zajímalo by mě, jestli je nějaký způsob, jak by se to dalo říct, aniž by si ten druhý připadal jako "ostře sledovaný vlak", aby se ho to nedotklo.

Co je to bilancni diagnostika?
Jeste jsem ti chtela rict, ze muj manzel pred lety mel pocit, ze trpi socialni fobii. Nerad chodil do spolecnosti, nerad komunikoval, ale s hypomanii se tyhle pocity ztracely (o manii nemluvim-to byl uplny opacny extrem), ale ja si dnes myslim, ze ta "fobie" byla dusledek deprese a ji vyvolanymi pocity. P.

Soně: řekl bych, že léky by ti určitě pomohly lépe zvládat tvoje změny nálad. Je jedno, zda máš BAP nebo slabší cyklothymii, jedná se o stejný chemický princip.
Problém je v tom, zda budeš CHTÍT takto své potíže řešit. Na jedné straně ti bude líp, na druhé straně se ti mírně změní myšlení (jsou to psychofarmaka), budeš mít tendenci přibývat na váze ad.
U mě je tato otázka již sedm let na talíři. Jasně vidím, že s léky jsem na tom duševně lépe, ale na druhé straně se pravidelně přikláním k názoru, že by to ŠLO i bez nich a že to může mít i svá pozitiva. Mít čistou hlavu, být sám sebou.
No, není to jednoduché...

Mas muj obdiv, svuj prispevek jsi napsala vystizne, vecne a s velkym prehledem! Preji Ti, aby ses nasla. P.

Psycholog, ke kterému chodím je kapacita. Sám prošel několikaletým výcvikem. Z doporučení, z dostupných informací, i zkušenosti bych jej označila za dobrého. Ale i psycholog s klientem si dle mého názoru musí lidsky sednout.
Co účinkuje na jednoho, nemusí nutně na druhého. Každý jsme individualita. A také, ani psycholog mnohdy prostě neví. Přesně jak tady někdo zmínil, i psycholog je jen člověk. Psycholog pouze odhaduje, na základě podobnosti sdělených informací a symptomů. Zdaleka však nezná odpověď na všechno.
Ještě než jsem k němu začala chodit, jsem si na mou žádost nechala vypracovat u psycholožky bilanční diagnostiku.
Svému psychologovi věřím a jsem k němu naprosto otevřená, neboť to je jediná cesta k pomoci. Přesto, ani na třetí schůzce jsem jej "nepřesvědčila" Myslel si, že pouze potřebuji poradit s životní situací, ve které jsem se nacházela. Teprve až už jsem nevěděla, co ještě (kromě mých stavů depresí a střídajících se rozjařených nálad, o problémech se vztahy apod...) mu říci, napadlo mě zmínit testy. A to byl podnět k léčení. "Léčení"
Celých třináct let jsem se jakýmkoliv lékům bránila. Za tu dobu mám o BAP, depresích, sociální fóbii a jiných poruchách, o kterých vím, že jimi trpím - načteno x-materiálů.
Opravdu nehodlám dál trápit sama sebe ani své blízké okolí.
Dokonce lituji, že jsem nevyhledala pomoc dřív, protože jsem mohla žít od puberty až doposud naprosto odlišný život. Utekly mi roky, které jsem trávila těžko popsatelnými stavy, které měly vliv na všechny součásti mého života, na vztahy samozřejmě největší.
Nevím, co víc bych pro sebe mohla ještě udělat. Sportuju, chodím ven, jím vitamíny, zeleninu, mám práci, která mě baví, nekouřím, nepiju...
Psycholožka, která si mě jako první vyslechla mi řekla:"Víte,nic si z toho nedělejte, je to jen chemie mozku. Neberte se vážně".
Psychiatr je poslední stanice. Mě život takový, jak jej prožívám opravdu netěší a někdy mám pocit, že bych se nejraději rozplynula a ukončila tak to trápení.. Moje nevyzpytatelné nálady překáží nejbližším i mě samotné. Můj život není život, je to jen čekání až konečně uplyne.
Přesto jsem pozitivní a doufám pevně v to, že to tak nezůstane a že konečně začnu žít normální život. Co je normální, toť otázka, ale řekněme žitý v rámci jakýchsi pro mne akceptovatelných mezí.

Mne hledani dalsiho psychologa prijde jako ztrata drahoceneho casu. 13 let se trapit... P.

P., já tu vůbec nemluvila o tvém manželovi. Každý mánii mít nemusí. Nevím, zda dobře čteš, zdůrazňovala jsem, že rozhodně nerozmlouvám léčbu tomu, kdo ji potřebuje. Mám jen pocit, že hodně psychiatrů zbytečně a příliš rychle nasazuje léky těm, kdo je nepotřebují. Klidně věř tomu, že všichni psychiatři jsou beránci a okamžitě, jak k nim vlezeš, tak že ti nedají pěkné svinstvo - já vím, že takových je dost.
Nemám chuť se dohadovat. Jistě jsi větší odborník než psycholog Soni. Možná měl důvod, proč ji k psychiatrovi neposílat. A pokud se nejeví dobrý, vyzkoušela bych já nejdřív jiného psychologa. Jen můj názor proti tvému.

Jeste musim dodat, ze manzelovy deprese jsme celkem zvladali, ale nezvladli jsme manii! U ni jsou leky nutnosti! Navic si myslim, ze stabilizatory nejsou tak hrozne, kdyz je davaji i detem napr. s SMA. P.

Mluvila jsem vseobecne o urceni diagnozy, rozhodne jsem nemluvila o tom, ze Sona ji musi mit!!! Ale to musi opravdu posoudit odbornik, a tim psycholog dle meho nazoru neni! Nemuzu si pomoci! P.

P., ano, můj pohled je odlišný. Na co se zabývat tím, že někdo léky nutně nepotřebuje. Je daleko jednodušší mu je nacpat a nezabývat se tím, co mu způsobí dalšího. Koukám na to přesně z opačné strany.
Tohle je stejně jen spekulace, Soňa toho o sobě moc nepíše. Nevím, kde bereš takovou jistotu v její diagnóze?
Já jsem jen chtěla říct, aby byla s výběrem psychiatra opatrná a s léky taktéž. Nejsem tak radikální jako vy. Každý, kdo trpí depresemi, léky nepotřebuje a mohou napáchat hodně škod stejně jako jinde prospět.
Nechápu, co to s tím má společného, ale kupodivu mám rodinu a pohromy mohou být i jiného charakteru. Jsem ráda, že se nepotýkám s tímto problémem přímo ve své rodině - dědičnost není v tomto případě pozitivum. Znám problematiku z druhé strany, léčbu když není nutná. Nevím, co je větší zlo - těžko říct.

Nejsou naivni, maji naprosto odlisny zpusob pohledu!
Proc nicit sama sebe leky ( s dusledky v karte atd.), kdyz nelecit se je pro me jednodussi (depresi nejak preziju), ale ze psychicky nicim vsechny kolem sebe (partnera, deti, kolegy)mi mi je jaksi ukradene a neresim to... To je ten uhel pohledu! Mas rodinu? Neleceny clovek s BAP je pro rodinu pohroma (nedostatek penez, nejistota, psych. zatez, stres atd.).
Vcera jsem rozebirala s Anyz nazor, ze my bez BAP chapeme lidi s BAP (precetli jsme si o tom, snazime se vam porozumet(, ale lide s BAP se nesnazi pochopit lidi bez BAP-bud jsou pro ne pratele nebo nepratele, nic nezi tim.... P.