maniodepresivita

P.: to je možné. Přesto je moje otázka legitimní: kdo vlastně jsem? V depresi prožívám svůj stav zcela přesvědčivě a v hypománii také. To "mezi tím" je onen normál? Nějak nevím, co to vlastně je. Jsem z toho blázen. No, počkáme a uvidíme.

Martine, tak znovu! SERATONIN! Za vsechno muze tenhle ksindl! Ja prave v tuhle chvili zase prozivam soukrome peklo, protoze exovi se diky alkoholu zvednul seratonin a je zle :(
to men: Dekuji za prispevek, ctu si ho uz po nekolikate, pokazde objevim dalsi nianci!

K: hmmm, ale co jsou ty "správné" barvy? Není náhodou deprese právě průsvitem do hořké reality? Není běžný stav mysli pouze růžovou iluzí?

Koukám, že jsi na tom opravdu blbě.Chlape seber se. Nic se nejí tak horké jak se to uvaří. Uvidíš,že bude zase líp a uvidíš svět i sebe v lepším světle.

K: to se mně ale právě nezdá. Jsem přesvědčen o tom, že takovou míru pokaženosti prostě nemůže nikdo jiný mít. Takovou míru sobectví, vnitřní agresivity a zla vůči ostatním. Pokud se teď dívám na to, jak jsem se choval vůči své rodině nebo co jsem cítil vůči svému tátovi, tak si připadám jako ten největší zloduch na světě. Jistě, někdo řekne, to byla deprese, takový ty přece nejsi. JSEM! I v té depresi jsem to přece já, je to MÉ uvažování, MÉ černé srdce. Tak snadno se z toho vyvlíknout nedá.
Můj Bože, proč jsi stvořil takového lumpa...

Nevíte někdo, proč jsem takový ... ?

Martine, takový nebo podobní jsme asi všichni na téhle diskuzi. Drž se bude líp!

Ufff, nálada se stabilizuje. Doufám, že nyní nedojde k přesmyku nahoru.
Vývoj byl obvyklý. Nejdříve jsem začal být v pondělí neklidný až zuřivý. Chvílemi jsem dostával záchvaty smíchu, ale zároveň jsem se cítil mizerně. Podivný stav. Vykřikoval jsem, že jsem idiot a neschopa - děti zase viděly svého tátu v těch nejlepších barvách. Větší se tvářily chápavě a sundávaly mé papírové proklamace ze skříní, nejmenší klučík mě vážně přesvědčoval, že přece umím třeba vyměnit žárovku... Ach jo ... Potom už přišla milosrdná únava a spánek. 12 - 14 hodin plus denní pospávání.
Stále jsem pořádně praštěný palicí, ale už to odchází.
Dá se říci, že se to dalo čekat. Minulý týden jsem měl krátkou virózu a z minulosti vím, že po horečkách vždy hrozil relaps. Měl jsem si preventivně zvýšit dávky léků. No, jsem nepoučitelný vůl.
Teď beru všechny své léky ve vyšších hladinách a doufám, že se po předchozích dnech rychle nastaví terapeutické hladiny. Takové AD jsem si třikrát "zapomněl" vzít, snad to projde bez větších důsledků...
Nevíte někdo, proč jsem takový ... ?

Díky za podporu. Ač se snažím bránit, stejně jsem pohlcen pocity vlastní neschopnosti. Velkou část dne prospím nebo jen tak proležím. Zdá se mně, že spánek je únikem před nesnesitelnou duševní bolestí. NEBÝT, dokázat se nějak vypnout...
Léky nyní beru chaoticky, ano, přiznám se, jsem tak neschopný, že i těch pár kroků pro vodu je na mě moc.
V těchto dnech přespávám u rodičů, protože táta je na tom už velmi špatně a máti ho sama nezvládá. Pokud dědu někam přemisťujeme, tak se proberu, ale potom zase upadám do strnulosti.
Jsem k ničemu...:-(

Martine, drz se! Ex je asi na tom podobne...

Martine, drž, přejde to

Krize

tak jsem zas nasla neco chytreho:

Přimět pacienta s bipolární poruchou k návštěvě specialisty bývá obtížné pouze zpočátku. Opakovaná vzplanutí poruchy totiž ve svých důsledcích časem napáchají v životě postiženého škody, které přispějí k rozvinutí jeho dostatečného náhledu a ochoty spolupracovat. Jakmile se terapeutický vztah rozvine a lékař si dá práci pacientovi a jeho rodině vysvětlit důležitost profylaxe (předcházení znovuvzplanutí choroby), dotyčný v takové léčbě nakonec většinou vytrvá. Více na www.hoschl.cz , zadat klíčové slovo bipolární.

To eli: soucítíš a snažís o pochopení člověka, jehož chování a projevy nemoci jsou obtížně pochopitelné pro všechny okolo. On sám věří sám sobě a že činí dobře. Je to dáno fází jež prožívá. O BAP vím pouze to, že člověk od člověka je to originální.. to je nepřesné.. různě intezivní. Ta nemoc. Okolí jej nechápe a brzdí, plno nepochopení JEHO potřeb. Pro mě je to něco jako ego, které cití samo sebe, možná v životě to JÁ muselo se ohýbat a neprojevit se... utíká do tohoto. Je to subjektivní můj názor...Ať se pokusíš o cokoli, osobní obětavost, vstřícnost vzájmu jákékoli dobré myšlenky, v dobré chvilce budeš ta nej a v další chvilce nej... v tom špatném. Nikdy nezjistíš PROČ. (ano hrubě, to narušuje tvou osobní rovnováhu a důvěru sebe sama, ano či ne = zvážíš to bezpočtu kráte) Osobně, citím, že jsou to krásní lidé uvnitř. Máš dle mě dvě možnosti... smíříš se s tím a nehledě na čase to břímě zkusíš nest... nebo se rozhodneš, že na to tvá ematie nestačí a odejdeš... Já cítím tu volbu také. Ať se rozhodnu jakkoli, nebudu nést vinu....to bylo to nejtěžší k pochopení pro mě. Volba není snadná, je osobní a případ od případu.Univerzální návod nehledej zde... jedno vím, v jedné chvilce prožiješ něco co za celý život nikde nenajdeš a neprožiješ.... v té druhé a časté budeš ta, které je nepříjemně. Z mé zkušenosti, osobní zkušenosti... setrvávám a věřím v návrat toho krásného, ale je to již dlouhou... jak dlouho vydržím? To já nevím... nemáme děti. Kdyby jo, v jejich vzájmu to ukončím ať je to těžké pro kohokoliv z nás... děti tohle dle mě nesmí zažívat... PLS. tohle je opravdu subjektivní a záleží na tobě. Snad věta na závěr... je to někdo komu chceš porozumět, ale nerozumíš. V mém případě je to někdo koho chceš vedle sebe mít... ALE nemůžeš se ho dotknout.Je to jako vědomí, žes poznala životního partnera, ale on s tebou bude jen když mu to nemoc dovolí. Nechci skouznout a dát falešnou naději...že bude dobře.... časový rámec tě zajímá? Jsou to lidé jejiž nemoc podléhá cyklu... mánie, remise a deprese. U mě ... nemám to na datum podchyceno... manie, pro mě, jak se dočteš je to nejhezčí... 1-2 měsíce(ale ten člobrda je nešťastný... ty ne, jsi v centru jeho pozornosti a prožíváš to sním.... nic není nemožné) remise... nejde říct... 3-5 měsíců... 1/2 roku... ale dalšího 1/2 roku je deprese. Léky. Samostná kapitola. Jemu pomahájí, ale nevíš co prožívá... neřekne to. Žije a podle všeho je mu normálně... nebo ne...je stabilizován a nejde hlavně do extrému. Jak psal však Martin stran libida... nula... to se snižuje a jsi odmítana. Spoustu příspěvku jsem zde pročetl a přál si, aby ten můj pomohl. ZASE je pln protivenství a necítím, že by pomohl. Až zde si uvědomuji že zde jsou lidé, co se s tím perou a lidé, co chtějí být nápomocni. Všem zde skládám hlubokou poklonu.

eli, ja to mela trosku slozitejsi, ja nevedela o co jde, ale muj manzel mel asi slabsi manii nez tvuj otec, ale stejne to bylo narocne a troufnu si rict, ze pro me strasne.
eli, nemuzete treba aspon na chvili zmenit bydliste? Pro mamu to musi byt sileny napor na nervy a drzim vam palce, at ta manie brzy prejde!

Ahoj P.,s jeho doktorkou jsme samozrejme v kontaktu, ale pokud k ni chodi nepravidelne a stejne to ma i s branim leku, moc toho nezmuze. Pokud jsi to zazila, vis, co to obnasi, je obtizne k tomu porad pristupovat jako k nemoci. Mas pravdu, ze odstehovanim a rozvodem vyhrozuje casto, ale zatim se porad snazime vyckat. Pak je otazkou, jestli ten vztah muze po tom vsem znovu fungovat jako driv, kdy mezi nasima byla naprosta harmonie a respekt.

eli, co se zkusit spojit s jeho psychiatrem? Treba by vam pomohl... Otec se to ale nesmi dozvedet! Jinak bude asi zle.
Chudak mamka, tak trochu jsem to zazila a byl to frcak!
Bohuzel na ty dluhy pomuze pouze rozvod a majetkove vyporadani. Vsadim se, ze on o rozvodu mele porad...

Diky za odpoved, Martine. Doufam, ze tim dlouho mas na mysli casovy rozsah max. par mesicu...

Eli: každá mánie nakonec přejde do remise nebo ještě spíše do deprese. Bez léků to ovšem může trvat dlouho...

Ahoj, protoze pisu z pomerne velkeho zoufalstvi a bezmoci, nedokazu se ted o problemu podrobne rozepsat.Omluvte tedy prosim moji strucnost.Chtela jsem se jen zeptat,jestli je mozne, aby manicka faze, ktera se spustila u 57-leteho muze po 7 letech naprosteho klidu a rovnovahy (byl dlouhodobe kompenzovan leky,ale v urcitou chvili doslo k extremnimu pretizeni v praci) a trva uz 6 mesicu, uz vubec neodeznela? Propuklo to strasnym zpusobem, agrese, nenavist, utraceni, silene napady, paranoia...Po vsemoznych komplikacich se ho podarilo dostat na nedobrovolnou (jinak to neslo, uplne nad sebou ztratil kontrolu a soudnost) hospitalizaci do lecebny, odkud byl po 3 mesicich propusten. Doktori rekli, ze uz musi mit vlastni usudek, on sam mel zajem jit domu, lecba mezitim papirove presla na dobrovolnou. Ted je doma a je to skoro stejny horor jako pred lecbou. Leky bere stridave, miva svetle momenty, ale ty jsou hned vystridany zachvatem vzteku. Nemoc si vubec neuvedomuje, nepripousti, hned si sehnal praci u kamarada. Lze, vyvadi, obvinuje, vyhrozuje.Jsem jeho nevlastni dcera prave tech 7 let, behem kterych byl klid, a vubec jsem si neumela prestavit, ze by k necemu takovemu mohlo dojit, i kdyz jsme vedeli, ze diagnozu BAP ma. Vsechny nas nenavidi, hlavne mamu, ktera uz pul roku ma nervy ze zeleza a dela pro nej prvni posledni, je mu obrovskou oporou. Vsude nasekava dluhy, ktere tim prechazeji i na nas. Mamka se s nim nechce rozvest, nechat ho samotneho v nemoci, a navic ho ma porad rada, i kdyz pri tech vsech urazkach a ponizovani je to asi tezke....Tak jsem se nakonec rozepsala docela slusne...:) Muzete mi prosim nekdo poradit, jestli se to muze srovnat i za nepravidelneho uzivani leku, ci docasneho vysazeni? Dekuju moc

text