maniodepresivita

A je to tady, Martin snižuje léky......je vidět že skutečně nemáš náhled a léky ti nepomáhají.......musíš je brát pořádně, zjevně ti nezabírají ........jinak ten náhled nebudeš mít nikdy, náhled přichází až po dlouhém braní léku a ty je trvale snižuješ a tím si děláš bordel v hlavě.
Mně zmizely bludy cca po 2.5 měsíce ,ale skutečný náhled jsem měla až za rok......za rok jsem pochopila že jsem byla nemocná .......a ty léky jsem brala poctivě, zatímco ty je trvale snižuješ......někdo tě musí doma hlídat, jinak se ti neuleví a budeš otravovat rodinu nesmysly......

Přeji pěkné odpoledne....Martine, moc bych ti to prala, ale...ale uz jednou jsem tuto situaci u tebe zazila a nedopadlo to zrovna ruzove, ze?
Jak je detem? U nas vlnka nahoru.

Přeji pěkné odpoledne. Zatím to celkem jde, duševní stav je OK. Nechci teď nikoho dráždit, ale pomalu docházím ke starému dobrému názoru, že mně v podstatě nic není.
Vše se dá vysvětlit menší odolností vůči stresu, poněkud větším náladovým "intervalem" a možná trochu většími úzkostmi. Řečeno jinak, pokud existuje něco jako "průměrný" člověk, tak jsem prostě mírně posunut "do strany". Rozhodně ale v mezích normy.
Samozřejmě to nemění můj přístup k medikaci, i když mám za to, že taková drahá léčba je v mém případě zcela zbytečná. Jakýkoliv odpor je ale v tuto chvíli marný. Prostě mám nálepku BAP/SAP a pokud se ozvu, tak se řekne, že nemám náhled a tudíž je nutno přidat další AP. Je třeba zůstat delší dobu OK, postupně snižovat dávky léků a těchto dg. nálepek se natrvalo zbavit.

To radši skutečně nebádej, protože ta nemoc má různé formy a ještě by ses dočetl něco, co se tě vůbec netýká.....a přitom to k té DG patří.

Já jsem kdysi byla na uzevřeným oddělení a tam byli samí schizofrenici a měli ten nejtěžší druh schízy a já se domnívala, že když budu brát léky, že dopadnu jako oni .......přitom jsem měla uplně jinou nemoc ......aléky jsem nebrala a tím jsme si problémy prodloužila o několik let ......

Trochu jsem vystřízlivěl. Musím uznat, že mám určité výkyvy nálad a také to, že o tomto faktu dost často pochybuji. Dále musím přiznat, že mám někdy těžké úzkosti a obávám se věcí, které jsou nereálné.
Paní doktorka říkala, že SAP má mírnější kritéria než BAP a schizofrenie. To první byl celkem bral, to druhé je dost znepokojivé. Co je to schizofrenie? Nemám chuť začít bádat na NETu a začít se děsit toho, co to všechno může znamenat.
Budu tedy jednoduše brát léky a radovat se z každého dne, kdy se můžu cítit dobře. V tuto chvíli se nebudu snažit o nějaký ID, i když podle paní doktorky by to "nebyl problém". Uvidíme časem, jak se to vyvine, v tuto chvíli jsem optimista.

Přesně tak , jaký je v tom rozdíl Martine? To budeš taky brát AP ty samé léky.....to nejsou žádné lehké úzkosti........

Ahoj Martine, to sis moc nepomohl s tou schizoafektivní poruchou...Mimochodem, tu já mám možná taky, aspoň se to domnívám, i když jsem i uvažoval o BAP, ale oficiální diagnózu mám schizofrenie...ale ataku jsem měl před osmi lety a už se považuji prakticky za vyléčeného. Hlavní je, že jsem na tom poslední dobou docela dobře. Ale léky bych si netroufl vysadit.

No prosím, asi jsem měl se svým popíráním BAP pravdu. Paní doktorka dnes vyslovila názor, že se v mém případě spíše jedná o schizoafektivní poruchu. Takže Pyrrhovo vítězství :-(
Ještě to musím vstřebat, ale každopádně zůstanu věrný této diskuzi, to se věru nemusíte bát!

Když se psychiatrům nedařilo

V lednu 2006 jsem byl propuštěn z Bohnic, ale potíže se velmi rychle vrátily. Přes den jsem spal a v noci naopak trpěl úzkostmi, přestože jsem nařízenou medikaci dodržoval. Jednou jsem si kvůli tomu zavolal pohotovost (ta tenkrát ještě sídlila na Pankráci). Přijela obyčejná opelichaná škodovka a v ní byla doktorka se sanitářem. Zeptala se mě na mé potíže a pak se jen tak půl hodiny přehrabovala v nějakých svých papírech. Nakonec mi řekla, že pro mě nic nemůžou udělat, ale že mě odvezou do Bohnic. Nasedl jsem tedy poprvé v životě do škodovky a jeli jsme, známou trasou, kudy mě vždycky vozívaly sanitky.
Přijeli jsme po půlnoci, ale na příjmu v Bohnicích je samozřejmě služba nepřetržitá. Šoupli mě na pavilon 26, ale mně to bylo jedno, bylo mi prostě blbě, jak už to v Bohnicích bývá.
Ráno mi staniční sestra řekla, že mě ostříhají a oholí.
„Pustíte mě k holiči? Já si sám moc ven netroufám.“
„Nikam ven nepůjdete! Ostříháme a oholíme vás tady na paviloně.“
Bylo to hrozné. Sanitář Petr Novotný mě ostříhal dohola prastarým strojkem, ve kterém musel co chvíli opravovat nějaký kontakt. Byla to nekonečná procedura, jejíž výsledek byl hrůzostrašný. Petra Novotného jsem od té doby neměl rád.
Pak si mě vzali do práce doktoři, kteří se ze mě snažili vypáčit jména léků, kterými jsem se takhle zřídil. Pamatoval jsem se jen na jediný: Remood.
Šéflékařka Svobodová usoudila, že se Remood zjevně neosvědčil a nasadila mně Esprital. Tohle jméno do smrti nezapomenu. K tomu mně "na vyrovnání nálady" nasadila Tiapridal. Také tento lék už budu v budoucnu vždycky odmítat. Jenže na pavilonu 26 si neuvědomili, že mi je blbě z těch jejich léků, přece jsem tam ve špatném stavu už přišel, tedy vlastně skoro žádná změna. Proto mně dávky obou léků ještě zvyšovali, ať jsem si jakkoliv stěžoval. Korunu veškerému úsilí nasadila primářka Vyhnánková:
„Přeložíme vás na pavilon 30, ten je otevřený, můžete volně ven a navíc to tam znáte.“
Ano, znal jsem to tam. Ale neznal jsem ty exempláře doktorů, kteří tam mezitím nastoupili. Nejhorší (a to v celých Bohnicích) byl doktor Diacenco, který se snažil všechno řešit pracovní terapií. V případech, kdy by na jiných pavilonech nasadili na úzkost léky nebo uklidňující injekci, nasadil Diacenco koště a poslal mě zametat dvůr. To už jsem věděl, že většina mých potíží plyne z nevhodné medikace, ale nechtěl na to slyšet především sám Diacenco. Vymínil jsem si proto dva pohovory s vedoucí lékařkou, ale žádné nápravy medikace jsem nedosáhl. Mezitím jsem se snažil "ošidit" aspoň Tiapridal a vyplivovat ho, kdykoliv to bylo možné, protože za mé stavy odpoledního neklidu zcela prokazatelně mohl on. Za agresivitu pak mohl Esprital, ale ten jsem dostával večer spolu s ostatními léky a nedařilo se mi jej vyplivovat.
Po třech týdnech trápení se mi jedna pacientka nabídla, že se mnou zajede na propustku domů. Pořád mi bylo blbě a sám jsem se do metra bál. Nepříjemné bylo, že jsme se museli ještě týž den vrátit, ale po dobu propustky jsem mohl klidně zahodit ten odporný Tiapridal.
Uvědomil jsem si, že bez toho jednoho léku se to dá na světě vydržet a požádal jsem o propuštění. Na tohle na otevřených odděleních obvykle slyšeli a slyšel na to dokonce i Diacenco. Snad to dokonce považovat za vítězství své skvělé léčebné metody smetáku a mokrého hadru. Pustili mě domů ještě týž den.

Po propuštění jsem zavolal svému psychiatrovi a řekl mu, čím mě v Bohnicích trápili. Jenže on to za žádné trápení nepovažoval:
„To je ta vaše známá atypická reakce na léky. Nemůžete čekat, že na to doktoři budou připraveni. Tiapridal vysaďte, když jste ho úspěšně vyplivoval už tam, ale Esprital berte, je to normální antidepresivum. Ještě jsem neslyšel, že by po něm byl někdo agresivní. Pamatujete si, co jste tam konkrétně prováděl?“
„Třískal jsem dveřmi, které šly špatně zavírat a jednoho pacienta jsem úmyslně udeřil prudkým otevřením dveří. Pak jsem míval takové záchvaty vzteku na lidi, že jsem z plných sil řval. Třeba i před nimi, když se mi něco nedařilo. Sestry mě často napomínaly, abych tak neřval.“
„Skoro všechno se to dá vysvětlit psychickou reakcí na nedobré prostředí v léčebně. Berte dál Esprital a snažte se do těch Bohnic co nejdéle nevracet.“ radil doktor Beran. Zkoušel jsem tedy přežívat doma. Pokud vše potřebné obstarala pečovatelka, tak se to dokonce celý týden dařilo. Pak se vrátily úzkosti. Běžel jsem k obvodní doktorce a dostal tam uklidňující injekci. Nezabrala. Vymodlil jsem si tedy recept na Diazepam a poukaz na sanitku do Bohnic. Nezabral ani ten Diazepam a proto jsem si sanitku nakonec zavolal. Dokonce jsem její příjezd urgoval, jak mi bylo blbě. Opět jsem byl na centrálním příjmu v Bohnicích.
„Jak se dívám do vašich papírů, tak jste se doma ani moc neohřál.“ řekl mi doktor.
„Já se snažil, ale úzkosti se vrátily. Co jsem měl dělat? Ten Esprital mi nedělá dobře, za ty potíže určitě může on.“
„Proč ho tedy berete?“
„Protože mi ani můj psychiatr neuvěřil, že může s člověkem udělat takovou paseku.“
„Já taky nevěřím, že ty úzkosti jsou po něm. Tady se dívám, že vám na třicítce dávali ještě Tiapridal. Já vám ho připíšu do medikace taky.“
„Proboha, Tiparidal ne, já po něm dostával neklidové stavy a můj psychiatr mi ho vysadil.“
„Jaký v tom cítíte rozdíl, když uvádíte úzkosti a neklidové stavy:“ ptá se doktor.
„Úzkost vnímám jako svírání u srdce a neklid, to je nemožnost vydržet na jednom místě. Třeba sedět nebo ležet. Nevydržím.“
„A co v takovém případě děláte?“ zajímal se doktor.
„Musím pořád chodit po chodbě, jako to dělá řada pacientů.“
„A vy tvrdíte, že ten neklid je po Tiapridalu?“
„Jistě. Já ho celý týden nebral a bylo mi líp.“
„Ale přesto jste tu zpátky, takže vám asi moc dobře nebylo. Já vám ten Tiapridal napíšu a ať o něm rozhodnou na paviloně 1, kam vás teď převezeme.“

Jednička

Pavilon číslo 1 je už dlouho líhní začínajících doktorů. MUDr, který mě tam přijímal, mě prohlížel jako nějaký praktik v době před 30 lety: poslouchal mě stetoskopem. Byl to úplně anonymní doktor. Jméno neměl ani na plášti, ani napsané na dveřích, snad jedině ve hvězdách. Když začal zpytovat mé duševno, také nebyl příliš nakloněn myšlence, že by za vše mohla nevhodná medikace. Tiapridal mi sice po mých úpěnlivých prosbách vysadil, ale Esprital vysadit nechtěl:
„Pořád nevidím žádné příznaky, že by vám zrovna tenhle lék dělal zle.“
„A co ta moje agresivita na paviloně 30?“
„Já si nejsem jist, že to byla agresivita. Navíc, Tiapridal jsem vám na vaše přání zrušil. Zkusíme to jen se samotným Espritalem.“
„To jsem zkoušel doma a nedařilo se. Úzkosti mě sem přivedly zpátky.“
„Jenže, pane K, my tady nemáme čas tyhle vaše vleklé problémy řešit. Tohle je pavilon určený pro akutní případy. Vás co nejdříve předáme na pavilon následné péče a tam ať ten váš Esprital dořeší.“
„Na pavilonu následné péče jsem už byl a nebylo to k ničemu.“ zkouším se bránit.
„To máte v dokumentaci. Pošleme vás na jiný pavilon. Na dvacítku.“
„Jo, ten znám. Tam jsou samí degeni a stará doktorka Fanfulová.“
„To nejsou degeni, ale chroničtí pacienti. A kromě doktorky Fanfulové je tam nová vedoucí lékařka Barešová.“

Dvacítka

Nastala hra na hodnou a zlou doktorku. Mě samozřejmě dali k té zlé. K staré Fanfulové. Ona možná nebyla zlá, ale nebyla ochotná pro pacienta něco udělat. Například změnit medikaci. Takže jsem stále užíval vysoké dávky Espritalu a na úzkosti mi dávali vysoké dávky Chlorprotixenu. Nezabíralo to. Vyhrožovali mi přesunem na neklidové oddělení.
Do Bohnic mě v roce 2006 odvezli koncem února, ale nyní již bylo plné léto. Doktorky chodily na dovolenou a tak konečně šla i Fanfulová. Jediná doktorka na paviloně tak zbyla Barešová. A ta mi hned na úvod řekla:
„S tím Espritalem to u vás není dobré, pane K. Žádné výsledky a přitom si pořád stěžujete na úzkosti. Souhlasíte s tím, abychom medikaci změnili?“
„Samozřejmě. O změnu medikace se snažím dobré tři měsíce a nikdo mi zatím nechtěl naslouchat.“ zajásal jsem.
„Esprital budete brát dál, ale budeme postupně snižovat dávky. Současně nasadíme Zoloft. Už jste ho někdy měl?“
„Před deseti lety a moc mně nepomáhal.“
„Ale jste ochoten ho zkusit?“
Byl jsem ochoten. Konečně se to trochu pohnulo. Jenže zdaleka nebylo vyhráno. Nevhodné medikace jsem se sice zbavil, ale zatím se nepodařilo najít medikaci vhodnou. Zoloft nezabíral a tak jsem po vysazení Espritalu dostal deprese. Ty se nezlepšily ani po výměně za Prothiaden a navíc akutně hrozilo, že doktorka Barešová odejde na dovolenou a vrátí se zase Fanfulová Eliška. Proto jsem navrhl, aby mi zase zkusili dávat Remood – přece jsem si od něj celý půlrok odpočinul.
Remood jsem skutečně dostal a Fanfulová se krátce na to vrátila z dovolené. A já dostal úzkosti. Proto jsem Fanfulovou prosil, aby mi dávku Remoodu snížila. Marně. Začal jsem tedy Remood vyplivovat a pak jsem si bral jen půlky tablet. Proti akutní úzkosti to skutečně pomohlo. Už jsem se s Fanfulovou nemusel dohadovat. Byla to naopak Fanfulová, kdo se divil:
"Dáváme vám léky, a to drahé léky, a na vás to nepůsobí. Je asi zbytečné vám něco dávat. Přitom za dobu, co jsem byla na dovolené, už berete třetí lék.“ lamentovala.
„Tak mě pusťte domů, ten poslední lék se v minulosti osvědčil.“ žádal jsem ji.
„Domů takhle nemůžete, máte přece úzkosti, zas by vás přivezli sem. Uvidíme, až se vrátí Barešová, ta ať to rozhodne.“
Počkal jsem si tedy 14 dní, během kterých jsem si troufl na plnou dávku Remoodu, takže jsem

člověk který má psychozu málokdy dokáže žít normálně a v pohodě bez léků.......a to že tvrdí že není nemocný, bývá většinou právě projev nemoci .......jako tady předvádí Martin, Britta, Jozefína, Pavek atd......pokud manželka a doktor tvrdí, že máš brát léky, máš skutečně psychotické příznaky martine.....

Přátelé, myslíte, že je nutné si tu navzájem říkat, kdo je a kdo není nemocný a kdo to myslí a kdo nemyslí vážně. No tak. Současným trendem psychologie i psychiatrie je lidi škatulkovat do různých diagnóz. Ale na potvrzení diagnózy nejsou žádné spolehlivé např. krevní testy. Čiliže co s tím? V každém případě dokážete poznat, že něco není úplně v pořádku. Že se necítíte tak, jak byste se chtěli cítit, nebo já nevím. Na světě je mnoho lidí, kteří se zbavili léků a žijí spokojený život i přesto, že jim byla diagnostikována nějaká nemoc či porucha. Kdo si cestu hledá, ten jí najde. Hodně zdaru.

Přátelé, myslíte, že je nutné si tu navzájem říkat, kdo je a kdo není nemocný a kdo to myslí a kdo nemyslí vážně. No tak. Současným trendem psychologie i psychiatrie je lidi škatulkovat do různých diagnóz. Ale na potvrzení diagnózy nejsou žádné spolehlivé např. krevní testy. Čiliže co s tím? V každém případě dokážete poznat, že něco není úplně v pořádku. Že se necítíte tak, jak byste se chtěli cítit, nebo já nevím. Na světě je mnoho lidí, kteří se zbavili léků a žijí spokojený život i přesto, že jim byla diagnostikována nějaká nemoc či porucha. Kdo si cestu hledá, ten jí najde. Hodně zdaru.

Když se psychiatr zmýlí

V podstatě je to stejné, jako když se splete jiný doktor a amputuje ti zdravou nohu místo nemocné. Ale u psychiatrů je vždycky možnost nevhodný lék vysadit a nasadit jiný. Jenže jim se do toho nějak ze zásady nechce – vždyť by už touto změnou přiznali chybu. Proto raději sveřepě podávají nevhodný lék bez ohledu na následky.
Do Bohnic jsem přišel s Remoodem a týden ho tam bez problémů bral. Pak za mnou přišla paní MUDr, že Remood jsem už měl mockrát a na základě výsledků není tento lék pro mě perspektivní. Navrhla mi místo něho Fevarin, což je také antidepresivum. Já jsem s tím neprozřetelně souhlasil.
Hned první den na Fevarinu jsem začal zvracet. Předepsali mi tedy "suchou dietu" a čaj. Dále jsem si stěžoval na úzkosti, proti kterým mně měli dávat na požádání diazepam. Někdy však byl problém ten diazepam od sestry opravdu dostat – ony si vymýšlely všelijaké výmluvy, aby mně ten prášek nemusely dát.
Pavilon 1 je uzavřený a je na něm 24 pacientů, což při stísněných prostorách znamenalo, že jsme o sebe pořád zakopávali.
Po týdnu se mi udělalo trochu lépe a tak jsem začal hovořit o propuštění. Pustili mě přesně po 14 dnech pobytu. Nějakou dobu jsem i doma užíval Fevarin, ale žaludeční potíže ne a ne ustoupit (to už jsem si našel na internetu, že je může Fevarin způsobovat, a to dokonce často). Proto jsem zavolal Michaele, že ta antidepresiva zase změníme. Beru nyní Cipralex a cítím se jakž-takž způsobilý k životu.
Podobných "nevhodných" léků jsem v průběhu předchozích hospitalizací dostal více. Lékaři zcela zjevně ignorují vedlejší účinky. Přitom možnost zbavit se nevhodného léku v průběhu hospitalizace je pramalá. Buď změnit v Bohnicích lékaře (a nejlépe i pavilon) nebo se nechat propustit a doma lék vysadit.

Julie, ja jsem holka a pomerne dlouho "uz velka holka". :)
Martine, dekuji Ti za kompliment. ;) Pripominam Ti, ale i vsem ostatnim, psani denicku.

Jasně až ti tu zase budou věšet bulíky na nos Martine......a psát ti že jsi zdravej.....

Další typický projev nemoci, pokud s ním nesouhlasíte, odchází......tady totiž bylo jediné místo, kde mu ty nesmysly věřili.....v reálu nikdo ....tady měl Martin azyl, kde si mohl psát, že je zdravej a nemá psychozu .....

Přeji všem pěkný den a dočasně se s vámi loučím. Vrátím se sem až poté, co zde bude zase příjemná a klidná atmosféra :-)

Naopak Julie......kecáš...všichni nemocní tu diskutovali celý dny.......právě proto že neměli náhled a trpěli úzkostí, protože jim lidi v reálu tvrdili, že mají bludy....viz Britta, Martin, pavel, Josefína....

Ty o nemocech zjevně nic nevíš holka........to že řeší že není nemocný je právě projev DG........jeho tvrzení, že není je POTRZENÍ DIAGNOZY .....

A to že mám celé dny volna jsi si vyfantazírovala.....zjevně máš bludy také......zítar jdu do práce na celý den a pak budu hlídat vnuky....bože tady jsou blázni.......

už radši nic nepiš, nic nevíš o nemocech....

Ano, nemít náhled může být projevem diagnózy. Nicméně Martin má náhled a velmi dobrý. Kdyby náhled neměl, ani by tu o věci nediskutoval, vůbec by ho nenapadlo chodit na stránky maniodepresivita, o léky by se nestaral a byl by spokojený se svojí mánií. Je to, jak jsem napsala, hledá nejadekvátnější možnou léčbu. Číst se nauč ty, máš na to celé dny volna a nic jiného na práci. Hlavně se ale nauč slušnosti. Přeji hodně štěstí, diskutovat s tebou asi opravdu nemá smysl. Budu se řídit tím, co tu napsal P. a mnoho ostatních.

Martin se tu rozčiluje, že nemá BAp.....nauč se číst a já k tomu píšu, že to tady tvrdili všichni co měli psychozu, že ji nemají.......viz Pavel, Britta, Jozefína, Martin......je to projev nemoci, tvrdit nemoc nemám.......

čti pořádně co píšu ...... JE TO JEDEN Z PROJEVŮ DIAGNOZY, ŽE TEN ČLOVĚK NEMÁ NÁHLED A TVRDÍ ŽE JE ZDRAVÝ..... je to vlastně potvrzení diagnozy ......já náhled mám a tvrdím, že jsem psychozu měla......

Také mi není jasné, proč si Markéto myslíš, že někomu vadí, že mu ostatní říkají, že má BAP či něco jiného. Na tom přece není nic špatného, stejně jako kdyby třeba měl atopický ekzém. Pouze, na rozdíl od toho atopičáku, je obtížnější onu dg. přesně stanovit, a to je to, co lidi znejisťuje, zda léky berou či neberou nesmyslně. Proto tyto diskuse. Jinak být "nenormální" je svým způsobem zajímavější než být "normální", je to mnohdy obohacující. Navíc se většina lidí dostane do remise a žije naprosto běžný život. O co tedy jde? Promiň, ono to vypadá jako by ses na lidi zlobila za to, že pochybují o své diagnóze a diskutují o ní místo, aby slepě poslouchali, co jim psy po chvilce rozhovoru řekne, ale tak to není...