Sebepoškozování

Pajko, benzín?! - díky za radu, někdy to zkusím:-)Ne, vážně...jestli jsem na tebe byla hnusná, tak se moc omlouvám, nemyslela jsem to špatně a jsem ráda, že se snažíš pomoc. Jen už mám dost lidí, kteří si myslí, že když to udělat nechci, tak to prostě neudělám, jenže tak jednoduché to zase není, věř mi. A udělat si radost nebo se odměnit za něco, co se mi povedo...to se snadno řekne...(Dám ti příklad - zázrakem jsem dostala z matiky za 1 a víš co, se mnou to nic nedělá, je mi to jedno. Vím, že bych z toho měla mít radost a jak píšeš, umět se za to odměnit, ale nejde mi to. Možná kdybych měla za 5, tak bych se dokázala odměnit...:-) )A jestli si myslíš, že můj problém je jen škola, tak to je velký omyl, ta tomu jen přidává.V žádném případě se nechci litovat, já to beru, tak jak to je - nic víc, nic míň. Chtěla jsem jen znát něčí názor a radu. Jak vyplývá z tvých príspěvků, tak si asi neubližuješ, jen chceš pomoci (i za to jsem moc vděčná), ale pak nechápeš vnitřní bolest lidí, co tohle dělají. Pak mě asi považuješ za zbabělce, když si raději ulevím takhle místo toho, abych ten problém řešila a postavila se mu,...možná si myslíš, že chci být zajímavá nebo to dělám, abych na sebe upoutala pozornost. To máš pak těžké, proto to v mém okolí nikdo neví, že tohle dělám.Budu i nadále ráda za tvé názory a příspěvky, nechtěla jsem se tě nějak dotknout...ještě jednou promiň.

Anilo, na konci a na začátku žádáš a prosíš o radu, tak sorry, že to na pochvalu a souhlas není. Taky naříkáš, jak Tě tenhle způsob "radování se" štve. Myslíš, že bych Ti měla poradit, aby ses před tím, než se odměníš zapalovačem, pokapkala benzínem?Taky mám problémy, sice jiného druhu, ale taky mi dost stěžují život na jaře, v létě, na podzim a představ si, že i v zimě a hezkých pár let. Ale přesto se se mi stále daří nacházet střípky radostí a štěstí. Je to dost jednoduchý: Buď se toho zbavit chceš a pak na tom makej všemi prostředky anebo si v tom libuj a lituj se... Třetí cesta v tomto případě neexistuje a nikdo za Tebe nevyřeší, jestli si další jizvy uděláš anebo ne. A nezapomeň, že co člověk, to problém, jenom úhel pohledu a způsob řešení se liší...

Ahojky Pajko.Jasně, mám jarní depku, stejně jako jsem měla podzimní, zimní, teď jarní, a pak letní...(= ubližuju si už víc jak rok)Radost????...Co je to???? Už vím, když jsem si včera ublížila, měla jsem pak docela hezký pocit. Pak bylo všechno hned mnohem hezčí. Až se mi zase něco nepodaří, odměním se a udělám si radost zapalovačem:-)Jak jsem psala minule, ublížila jsem si, abych se něco mohla konečně naučit... - naučila jsem se to, to jo... - měla jsem "okno" (ani nevím, že jsem to psala) - takže je to zase v... Achjo...

Anilo, občas kolísne každý člověk. Jeden prohřešek se dá prominout :) POzitivní je, že Ti to vadí, že už to nechceš dělat. Co kdybys na to šla obrácené a pokud se překonáš, vydržíš a neublížíš si, tak se za to odměníš. Jakkoliv..., prostě si uděláš radost. Přece musí existovat něco, co Tě těší, přestože píšeš, že Tě nebaví nic. Možná je to jenom jarní depka, ale možná, že by to chtělo zajít popovídat si s odborníkem. Ten už by Tě navigoval i povzbudil, co myslíš? Je škoda každé chvilky, kdy se člověk v životě trápí a existuje jiné lepší řešení... Asi jsem Ti moc nepomohla, ale ráda bych ...

Ahoj všichniMoc vám všem děkuj za vaše názory a podporu.Prosím, potřebovala bych poradit. Chtěla jsem s tím "ubližováním si" přestat - a opravdu jsem to docela dlouho vydržela - jenže před chvíli jsem to udělala zase. Byla jsem zkoušená a i když jsem se to v rámci mých omezených možností učila, dopadlo to příšerně. A ke všemu ze mě udělal ten učitel úplnýho debila...Tak to už na mě bylo příliš...taky proto jsem si zase ublížila...Můj problém ale je v tom, že se nedokážu něco naučit...nemůžu se na to soustředit, jde mi to pomalu - a to se mi dříve nestávalo...Každé nové ráno mě bolí, nechce se mi...nic. V sobotu obvykle jen tak sedím, koukám do prázdna, a pokud dokážu myslet, tak je to jen na problémy. Abych řekla pravdu, za tohle si asi taky ubližuji...za to že to nedokážu překonat...Jen když si ublížim - jako jsem to udělala dneska, ale to jen proto abych se něco naučila na zítřejší písemku - ale to už dělat nechci. Já nevím, jestli mi rozumíte...když si ublížím, všechno ze mě jakoby spadne a já se to sice těžko, ale přece, dokážu naučit...Prosím, poraďte mi, jak to překonat, abych se dokázala něco naučit...Moc děkuji za vaše odpovědi, nevím si už s tím rady...Děkuji vám, pokud jste to přečetli až sem!

pistalko... to s tim zrcadlem je přesný

mno ja bych teda k psychoušovi nešla, i kdyz na něm nic špatného není, tak by mě tam museli stejně dotáhnout heverem :o) hele Žabko, ten tvůj přítel na to má podivnej názor.

Neviem, ako je to teraz. Ani ako je to v Cechach. Na Slovensku: Pred 3 rokmi som bola u psychologicky. Bez odporucania obvodneho lekara a ani som nic neplatila. Isla som jednoducho do Centra poradensko-psychologickych sluzieb a povedala som, ze mam problem a rada by som chodila na konzultacie.Skuste sa pozriet v telefonnom zozname po niecom takom, alebo po psychologovi a zavolat si tam. Vela stastia a pekny den! Jana

Píšťalko, k psychologovi nemusíš mít doporučení od obvoďáka. Může Tě tam poslat psychiatr, neurolog, internista, jakýkoliv doktor anebo nikdo!, ale pak si to musíš zaplatit a to zase taková položka není...A Ty pocity, které máš před zrcadlem má každý normální člověk, naopak bych řekla, že jenom nenormální sobci je nemají. Občas sám sebe nenávidí a nesnáší každý, důležité je, aby to s nenávistí nepřepískl, píšťalko :) a neubližoval si až do krve. "Neláska" k sobě samému se ale taky může projevit stresem a nemocemi. Krásně o tom vypráví kniha "Miluj svůj život", je to v podstatě psychologický průvodce, jak vyzrát na své mindráky, ale taky o tom, kde se v člověku jeho komplexy berou. Např., když malému chlapci rodiče opakují "Chlapi přece nepláčou..." automaticky v něm vypěstuje pocit viny a slabosti kdykoliv se mu chce plakat. Přitom "zdravý" pláč je přirozená a v podstatě relaxační lidská emoce, podobně jako smích, uvolňuje napětí a to platí pro ženy i pro muže. Představ si situaci. Dítě chodí do školy. Za stejný výsledek např.dvojku (ale dokonce i za jedničku!) ho může jeho okolí pochválit nebo pokárat. Obojího by mělo mít přiměřeně, i když já si myslím, že chvály a povzbuzování není nikdy dost. Pokud i nadané dítě jeho okolí nechválí, získá pocit, že není co chválit. Ještě horší je, pokud ho s dobrým úmyslem kritikou provokují k lepšímu výkonu anebo prostě proto, že na něj mají nepřiměřené nároky. Pak i v chytrém človíčkovi vypěstují dojem, že nestojí za nic, potlačí jeho sebevědomí a a posílí jeho pocit viny, že není schopen naplnit jejich představy. Mnohdy je prapříčinou lidských problémů banalita, jen ji najít, vyřešit a rázem je po problému.Já si myslím, že Ty se uhlídáš. Když budeš stát zase před zrcadlem, tak si prohlídni své jizvičky a to Tě zabrzdí, doufám, věřím!!!, zkus si na mě vzpomenout, protože já bych Tě za tohle určitě pokárala, ale teď je chválím, že jenom!!! stojíš a díváš se.

jj, zabka, je zabka ;o] tiez si myslim, ze na psychologovi neni nic tak strasne, i ked je ale blbe osobne teda pre mna, ze tam treba to doporucenie od obvodaka, keby to nebolo treba, mozno bych tam aj ja zasla.Mne je teraz celkom mizerne, nikedy si myslim, ze uz to nikdy nespravim a zrazu ma prepadne taky zvlastny pocit neznasanlivosti, nieco take, ako, ze sa pozriem do zrkadla a poviem si "boze Ty krava sa pozri na seba, aka si vadna" bum a uz je to tu, sice som to nespravila, ale lezie to po mne, ako nake blchy a zeru ma do svedomia.Taka ludska labilita a bezmocnost ma vedia vytocit...Prajem Vam vsetkym, aby to bolo uz za Vami.

Žabko, já bych řekla, že bys neměla začínat s ničím negativním. Už proto, že jsi žabka, aby z Tebe nakonec nebyla ropucha! Ne, že by na ropuše nebyly zajímavý detaily, ale žabka je žabka :)))Myslím, že tím, že jsi sem napsala už udělalas své vykročení směrem od svých potíží ke zdraví a harmonii. Tvůj přítel občas bouchne a Ty držíš všechno v sobě, tak se nediv, že jsi přetlakovaná jak papiňák a ventiluješ se jinak. Psychologové umí dobře rozebrat i zdravé lidi, už tím, že je účastně vyslechnou a poradí pár fíglíků, jak se udržet v dobré psychické kondici, čemu se vyhnout, čím naopak nešetřit :) Je to bezbolestné popovídání, víceméně anonymní, pokec s člověkem, který to má v popisu práce, umí člověka uvolnit, vyslechne bolístky a tajemství, hledá a nachází řešení. Nebolí to a většinou Ti to uhradí pojišťovna, pokud máš doporučení od obvoďáka, což asi není problém. Když se Ti to nebude líbit, zvedneš se a odejdeš, nejsi povinna se nikomu zpovídat, proč a když se Ti to líbit bude, tak to párkrát zopakuješ a zjistíš, že jsi vlastně v pohodě :)

Ahojky Pajko, taky si myslím, že přítel pravdu nemá, zbytečně to zdramatizoval a mě tím přidělal starost. Zastává názor, že nic takového nepotřebuju. Nedivím se mu, když většinu neřestí a hněvu držím uvnitř, ale cítím, že to musí ven dokud je čas. On má podle mého také problémy sám se sebou, ale nechce je řešit, je smířený s tím, jaký je a přemýšlí o sobě jen když to v něm bouchne a pak svých reakcí lituje. Já byla u psychologa kdysi, asi ve 14 letech a moc si toho nepamatuju, jen to, že se mě pořád ptali, co si myslím o naší rodině, co cítím k rodičům a tak, já tenkrát měla panickou hrůzu z toho, co řeknou našim a že mě zato budou odsuzovat. Pak mamka povídala, že mi to moc pomohlo, ale něco jí určitě řekli nebo dali přečíst a já z toho měla dlouho černé svědomí. Takže spíš negativní zkušenost, ale teď bych tam šla sama, takže bych se mohla v klidu rozpovídat,že? No, vůbec nevím, jak to na takovém sezení probíhá, ani nemám konkrétní problém, jestli by vůbec byli schopni mi v něčem pomoci a správně nasměrovat mé přemýšlení. Co se týče pupínků, to je trochu horší. Ono to totiž trošičku bolí, štípe a to je právě příjemné, těch několik vteřin než to přestane ani nedýchám. Už několikrát jsem zkusila jinou činnost, když mě čapne ta chuť, ale stejnak se většinou vrátim k onému. S bublinkama jsem to ještě nezkusila, to je nápad. Díky moc, zkusim cokoliv, už jen to, že se mi snaží někdo poradit je víc než povzbuzující. S nikým jsem o tomto neměla nikdy odvahu mluvit, teď vidím, jak to může potrápit. Včera jsem tak meditovala s nožem v ruce, ale nezačnu s tím, i kdyby to mělo být jakkoliv ulevující, to bylo naposled a radši se jich budu do smrti bát (jako se bojím a vyhýbám drogám). Chci už být konečně vyrovnaný člověk, aspoň v rámci možností, snad se jednou podaří...

Žabko, přečetla jsem pozorně Tvé příspěvky. Tvůj přítel se mýlí. K psychologům chodí normální lidé, aby jim to zůstalo. Prevence. Jestli máš potřebu a chuť tam zajít, tak to udělej i za jeho zády. Nejde o nevěru!!! ale o zdraví, duševní, což je základ pro fyzické. Jestli Tvoje mačkání pupínků není nutně spojeno s bolestí, což jsem vytušila, že bolest Ty zrovna nemusíš, co kdybys to nahradila něčím neživým? Je to asi směšný, ale nezkusilas vymačkat vzduch z bublinkové folie? Možná, že bys na to mohla přejít, nezanechává následky! Myslím to vážně, i když se u toho usmívám při představě, jak to tu lidé čtou :)))

Díky Pajko! Máš naprostou pravdu, myslím, že to je tak jak píšeš. Nějaké ty chyby jsem už našla, např. že naši mě stále něco vyčítali a vyčítají dodnes. Pořád nejsem dost dobrá, málo vydělávám, nedodělala jsem VŠ atd. Přitom mám spoustu zájmů, cestuju s orchestrem, bydlím sama (s partnerem) a uživím se. Pořád špatně. Ale to jiná kapitola. Prostě odtud to asi vše pramení. Taky si dávám už pozor, abych příteli pořád něco nevyčítala (jak jsem zvyklá slyšet z domova), ale podala mu to jinak. Jde to strašně pomalu, ale občas jsou výsledky úžasné, jindy to zvořu, ale pokrok je znát. Jenže pořád uvnitř cítím, že tu zlost v sobě mám a právě toho se chci zbavit. Proto si škodím zřejmě jen nějakou neurozou, jak mi to vysvětlila Anila, (moc děkuju, už chápu!) a zatím jsem nepřestala. Když jsem četla příspěvky ze začátku tématu, tak mě brala docela chuť zkusit nůž, kdyby mi to mělo ulevit jako tady pisatelkám, ale neudělám to. Chci hledat jinou cestu, jak si pomoci.Mám už těch boláků přeci jen dost.Takže se držím, lásku a pomoc rozdávám tam kde o to někdo stojí, ale, asi to pořád nestačí..

Hezky jsi to napsala, Žabko :-)To je právě ono. Měly byste si všechny uvědomit, že rád se nemá i má každý normální!!! člověk. Patří to k životu a netřeba se kvůli tomu ničit psychicky ani fyzicky! A pokud nemáte problémy jiného rázu, což podle mě nemáte, tak budete milovat své bližní a děti, staré lidi a zvířata, všechno, co je bezmocné a potřebuje lidskou lásku, právě proto, že jí v sobě máte přebytky, musí někdy někam ven. Problém je často i v tom, že ve vašem okolí o vaši lásku ani příliš nestáli a tak se destruktivně nakonec obrátila proti vám. Hodně vám pomůže, když budete mít od svého nejbližšího okolí nějakou pozitivní odezvu. Většinou, pokud jste se zamilovaly, našly partnery, se kterými si rozumíte anebo změnily prostředí, vaše nutkání samo postupně ustoupilo. Hledejte ve své minulosti, kde se stala chyba a dopracujete se k tomu, že není ve vás. Přeju vám z celého svého srdce, aby se vám to povedlo co nejrychleji...

Ahojte všechny! Tak je to asi muj problem, co napsala Pajka. Prostě se podvědomě stále nemám ráda, i když se zrovna cítím skvěle. Jak ale začít mít více sebedůvěry, když si řeknu, co se mi na sobě líbí a v čem jsem dobrá, hned se mi vybaví, jak dělam špatně tohle, že jsem vpodstatě zlá, když se chovam tak a tak, no, právě nevím, jestli by bylo dobře zajít k psychologovi (bez vědomí partnera) nebo radši začít úplně odjinud, ale u sebe mi to prostě nejde. Na nože jsem, Anil, hodně myslela tak do těch 18, měla jsem strašnou chuť si ublížit, jak jsem se nenáviděla, už jsem měla nůž na kůži asi 3x, ale neřízla, zničehonic to přešlo, nenašla jsem odvahu a ze všeho se vybrečela. Ani nevim proč, od té doby se ostrého bojim ještě víc a neudělala bych to. Anil, děťátko strašně moc chceme a neublížila bych mu fyzicky vubec. Vychovávala jsem o 11 let mladší sestru (téměř se vším všudy), tak ňákou zkušenost už mám a nervů s ní jsem zažila mnoho. Vím, s čím budu muset počítat (že třeba celé dny propláče) a nebojím se toho. Naopak stále věřím tomu, že teprve v dítěti doobjevím tu krásu a smysl života a já budu zodpovědná za jeho psychickou pohodu, hlavně nebudu mít čas ani důvod hrabat se ve svých komplexech. Kéž by tomu tak bylo! Jenže v životě se občas ty ideály trochu rozplynou a realita může přinést i opačný výsledek. A to mě brzdí a nutí přemýšlet, co sama se sebou, abych právě nezačala ubližovat i ostatním, chci se dát nejdřív do kupy, ale jak? Odkud začít...

Nejsem jedna z vás, ale Gábi to dobře vysvětluje. Děláte to proto, že se nemáte rády. Něco si vyčítáte, kladete za vinu. Nejde o exibicionismus, jak spoustu lidí v prvním okamžiku napadne. Nevystavujete svá poškození, naopak ukrýváte je i před nejbližšími, stydíte se za svou slabost. Vyhrajete nad tím, když pojmenujete, odhalíte to, z čeho se obviňujete. Prozkoumejte své nitro, objevte a vyzvedněte ve svých očích svá pozitiva, začněte si vážit samy sebe a milovat každý kousínek svých těl, je škoda, abyste se netvořily. Někde někdy se vám stalo, že se někomu z vašeho okolí úmyslně nebo bezděčně podařilo přesvědčit vás, že jste něco zavinily. Určitě ne. Řekla bych, že většina z vás na své okolí působí dojmem veselých a příjemných bytostí, jen vašim blízkým nedojde, že potřebujete tuhle pravdu slyšet, abyste se zbavily svého vnitřního pekla a uviděly svět v optimistickém a radostném světle. Určitě existuje i jiná zrůdnější podoba, která se obrací i proti okolí, ale ta už je snad určena na jiný chat.Přeju vám, sebelásku a sebeúctu, i když to slůvko zní tak sobecky ...

Čau lidi, tak vidim, že v tom nejsem sama... Jen nechápu proč to dělám, protože moje rodina a všechno okolo je naprosto normální, sice bych našla dost důvodů, jenže to by bylo asi jen vymlouvání. Takže, ví vůbec někdo proč?

Ahojky Ani, o tom jsem nikde nečetla a je to nesmysl, toho se opravdu nebojím a nikdy bych to neuděla. Navíc teď už je to minulost, neudělala jsem to už dva roky a neudělám to už nikdy, doufám. Nikdy bych nemohla ublížit svému dítěti, manželovi, psovi atd...:) Asi bych už dřív ubližovala otatním než sobě, ubližovala jsem tomu, koho jsem nemilovala, tedy sama sobě. Ale naučila jsem se milovat a o to jde. Ne toho se vážně nebojím. Přeji krásný víkend a holky držte se!!!

Gábi a Žabko, mám ještě jeden možná trochu hloupý dotaz...Píšete o tom, že chcete děti...Někde jsem četla, že když si někdo takhle ubližuje, může to pak dělat i svému dítěti. Nemyslím pořezání nebo pálení, ale skryté ubližování...