Panická porucha

Ahoj .Prostudovaljsem hodně knih o panické poruše.Lékem první volby je Neurol.Lexaurin mé problémy jen zhoršoval taktéž antidepresivum jako je deprex(zolofat).Psychoterapie jen zhoršovala problém a já se málem rozložil na atomy.Psychiatr mi předepsal Lerivon Antidepresivum s učínky na spánek a chuť k jídlu.Vybral jsem dvě balení po 10Mg a když psychiatr navrhnul zvyšit dávky s perspektivou několika let tak jsem se zdravě "naštval a sekl jsem se všema lékama.Denně jsem si několikrat opakoval MANTRU kterou jsem si vymyslel.Nepřijimaljsem negativní informace.A dostaljsem to pod kontrolu.Také mi pomohla tvrdá práce společnost lidí kteří mne brali i z chybama sport.TAKŽE ABYCH TO ZHRNUL:DOBRY PSYCHIATR,Tvrda práce,AUTOSUGESCE(mantry),Sport,RELAXACE ale Hlavně si uvědomit že to je "jen "v mozku.Dělej věci ze kterých máš strach.Když neumřeš poprvé tak to asi nebude takstrašné.A když umřeš tak o tom nebudeš věděta když o tom budeš vědět tak jsi neumřela ale přešla do jiného stavu.Ahoj ZdenekPs:Muj Mail je Mallevil"seznam.cz Jestli budeš chtit mantru tak napiš

Ahoj Lido, ahoj vsichni. Je to uz asi 15 let, co jsem mel prvni atak paniky. Nevedel jsem, co to je, ani co se deje. Myslel jsem, ze se snad zblaznim, nebo rozpadnu na kusy. Tep jsem mel asi 200 za min. U doktora se nic nezjistilo a za dva dny se to opakovalo. Dostal jsem neco na uklidneni a bylo to. Stávalo se mi to stále častěji. Prášek jsem nosil stále s sebou, ale většinou, než začal působit, už to odeznělo. Když jsem měl nějaké jednání, už předem jsem věděl, že to přijde. Trvalo to rok a už mě to přestávalo bavit. Bylo mi jasné, že jediný, kdo mi může pomoci, jsem jen já sám. Vymyslel jsem si na sebe trik. Když mě čekalo jednání, přál jsem si,aby panika přišla. Samozřejmě přišla, ale byl jsem vyrovnanější a připravenější. Pokoušel jsem se ji později vyvolat sám. Když přišla, smiřoval jsem se s tím, nejhorším. Třeba, že mě klepne pepka. Chvíli to trvalo, ale povedlo se mi dostat to pod kontrolu. Dnes, když mě panika napadne, vím, co to je a potlačím ji. Dokážu si ji vyvolat sám, ale jen proto, abych ji uměl hned potlačit. No,je to všechno jen hra. Možná i návod. Zkuste to. Držím palce. S.

Ahoj Ivco!dekuji ti za dopis a jsem rada,ze jsi me odepsala.Musim Ti napsat,ze u me byla kamaradka a ja nasla odvahu se ji sverit,vlastne to neni az tak dobra kamaradka ale znama z detstvi.Nejak to ze me vypadlo a predstav si,ze ona mela podobne stavy jako ja a zacalo ji to po porodu,nevedela co s tim a vzhledem k tomu ze delala ve zdravotnictvi bala se chodit k psychologum...Zkousela leky bylinky lecitele az si jednoho dne dupla zarvala na cely svet uz at ma pokoj a co se ma stat at se stane a preslo to.Bylo to pry neunosne a myslela si,ze umira a nikdo ji nepomuze,vyslechla jsem ji a rekla si to same vsichni jednou odejdeme na jiny svet jak se rika a proc se trapit tim ted a hlavne je to uz osud co nas potka a tak sem se rozhodla bojovat,zarvala jsem jako ona rekla si jsem zdrava a hlavne diky i tvemu pribehu pochopila ze musim najit odvahu a zajit na sezeni!Kdyz nic jineho aspon se vypovidam!Zatim se mej a diky!

Ahoj Evi, mrzí mě, že i ty si prožíváš takový "hnusný" stavy. Nikomu, opravdu nikomu to nepřeju. Byla jsem teda u tý psychiatričky a víš, že mě to moc psychicky pomohlo. Konečně mě taky někdo pochopil a vyslechl, konečně to nejsem jenom já ten posluchač problémů. Řekla mi, že to bude asi něco z dětství, vlastně můj vztah s mamkou (mám ji moc ráda, ale cítím nějaký respekt)a mám svoji nadřízenou s podobnou povahou a prostě z ní mám strach jako z mamky. Jsem prostě pořád ve střehu. Ale nikdy jsem s ní konflikt neměla.Možná má pravdu a je tu nějaká souvislost. Protože já jsem v životě taky celkem šťastná a vím, že mě mají příbuzní a můj přítel rádi. Ale proč tyhle stavy ? Když je vlastně relativně vše v pořádku. Ještě k ní mám jednou zajít a potom mi chce dát psychoterapii, tak snad ... Doufám a chytám se každý pomoci, vždyť žít je tak krásné a možná proto se bojím někdy odejít. Evi, taky bojuj a určitě si dojdi k lékaři, třeba se ti taky trochu uleví, aspoň na 1 den. Když jsem přišla do práce, tak se mě všichni ptali, kde jsem byla, že jsem tak vysmátá a v euforii, tak moc mě to pomohlo. Chci, aby mi bylo líp, protože jsem ještě mladá a chtěla bych mít taky někdy miminko a nechci se bát, že nebudu schopná se o něho postarat. Jsem hrozně ráda, že jsi mi napsala, že někdo četl můj problém a nejsem v tom až tak sama. Děkuju. ivca

Ahoj Ivco!Rada bych ti napsala,ze nejsi sama kdo ma potize jako ty a nevim si s nimi rady a uvazuji zajit k psycholozce.Nevim co to vsechno nastartovalo,ale v kazdem pripade jsem stastne vdana,mamdve deti a uz kvuli nim bych rada zila bez potizi a nezila neustale ve strachu a s pocitem,ze se dusim zastavi se me srdicko.Je to strach ze smrti a ja uz vyslechla spoustu rad a nazory,ze jsem hypochondr.Mam nemocnou dusi a je treba to lecit jen nevim jestli leky jsou to spravne reseni.Nic me nechybi jsem stastna rada ziju,ale kdo toto nezazil nepochopi to!Takze nezbyva jen verit,ze bude lip a bojovat!I tobe hodne stesti!

Konečně jsem se také odhodlala přispět sem se svým problémem. Je mi 23 a mám astma, jsem alergička už skoro na všechno a před rokem jsem byla na operaci s ledvinou (plastika pánvičky a odstranění 1 kamene a ještě jeden kámen zůstal, prý nešel vyndat). Po operaci se mi zhoršilo astma, které v té době ještě nebylo prokázáno, protože mě obvodní lékařka nikdy nikam neposlala a vždycky při potížích mi napsala nový inhalátor. A tak asi po 2 měsících po operaci jsem měla astmatický záchvat, zřejmě nervového původu (to je moje domněnka), protože jsem urychlila příchod do práce, když zpětně vzpomínám tak vlastně už po 3 týdnech po zákroku. Což bylo trochu brzy, když jsem měla zůstat doma 2 měsíce. Jenže kvůli práci ... Teď už bych to taky řešila jinak. Ale abych se dostala ke svému problému, po operaci, když jsem začala chodit do práce jsem měla hrozné stavy. Bála jsem se chodit sama na nákup, bydlela jsem se svým přítelem 5 měsíců v novém bytě a celkem se mě i stýskalo po rodičích a sestře, nemohla jsem dojít ani od autobusu k domu (asi 50 m) jak jsem se pořád něčeho bála. A teď začal podzim a mě se stala ještě horší věc, byla jsem po flámu a mě se zdálo, že se mi špatně dýchá, ale věděla jsem, že to není astma a začala jsem si vsugerovávat, že nemůžu dýchat a že se mi určitě zastaví dech a já umřu. Vážně jsem měla pocit, že už je konec. Fuj je mi hrozně, když si na to vzpomenu.Ještě, že u mě byla moje sestra a můj přítel a uklidnili mě, měla jsem tak 3 dny klid. Ale byla jsem rozhodnutá, že k lékaři stejně musím, protože se to rok od roku zhoršuje. Připadá mi dýchaní jako nepřirozené, pořád se sleduju. Teď mi bylo asi týden krásně, ani astma jsem neměla.Mám hrozný strach ze smrti, nevím proč, ale pořád mi jde na mysl myšlenka, že brzy umřu. Prostě jsem asi blázen. Chodím asi třičtvrtě roku cvičit a to mi dost psychicky pomáhá, i když v tom mém období, jsem se tam bála jít, že se mi něco stane. No, teď se tady vyzpovídávám a zase se mi třesou ruce. Když jsem měla to před týdnem to hrozný období, tak jsem se objednala k psychiatrovi, takže zítra jdu, ale hrozně se za to stydím. Prosím můžete mi někdo říct o co jde, hrozně mě to otravuje život a já žiju ráda. Taky se mi stává jedna nepříjemná věc a to: v noci mě vzbudí jako by zástava dechu a chvíli lapu po dechu a potom zase usnu. Vždycky jsem z toho ráno špatná, co to zase bylo. Ale není to každý den. Nevím co to je. Všem kteří mě poradí budu moc a moc vděčná, ale prosím moc mě nestrašte.

Přesně s Vlaďkou souhlasím. Někdy také pomáhá studená spracha nebo alespoň studený obklad na hlavu. Díky za příspěvek.

Ahoj vsem zucastnenym, chtela bych prispet i svym dilem. Syndrom panicke poruchy u me byl diagnostikovan v roce 1998 a byl spojen i s diagnozou atypicke mentalni anorexie. Byla jsem na psychiatrii v nemocnici, brala jsem leky jako Deprex, Fevarin, Lexaurin, Neurol, Xanax, Dogmatil, Risperdal a nakonec jsem se z tehle cele lecby proste slozila. Muj doktor me zrejme bral jako pokusneho kralika a zkousel, co zabere. Bylo mi silene a ZADNY z tech leku mi vubec nepomahal. Ziju s timto syndromem uz skoro 4 roky a naucila jsem se s nim zachazet. Beru podpurnou lecbu - Peritol na chut k jidlu a Degan na travici potize. Zachvaty uz nemivam tak casto a kdyz to prijde, vim, ze nejlepsi lek pro me je: dat si horkou vanu a rychle jit neco delat, abych odpoutala pozornost od toho, ze je mi zle. Zabira to. K psychiatrovi uz bych se lecit nikdy nesla.

Ahoj Lído, využij nabídky a lékaře a účastni se stacionáře. Kombinace léků a psychoterapie je to nejlepší, co ti může pomoci. Udělej si na sebe čas, vyplatí se ti do budoucna, až se ti uleví. Léků se neboj, zabírájí pomaleji, ale přijde doba, kdy intervaly dobrého období budou převažovat nad trápením. Existuje spousty literatury, doporučím ti knihy od MUDr.Praška-vycházejí v nakladatelství GRADA. Měla jsem tu čest projít v jeho skupině denního stacionáře a jjiž 4 roky beru léky, pracuji na sobě a čerpám stále z jeho zkušeností,rad a charisma. Ahoj Hanka

Lído, myslím si, že psychoterapie by byla dobrá, já si teď o tom čtu knížku a kdybych jí měl dříve, to by bylo fajn.Je dobré, když ti někdo vysvětlí, co se vlastně s člověkem děje, a jak se proti tomu postupně "trénovat".Léky tě dostanou na jistou hladinu, ale asi úplně nevyléčí.Já jsem pral ten SEROXAT 2roky, je ze stejné skupiny jako tvůj Zoloft, ale moc jsem s ním spokojen nebyl, nebylo to ono.Teď beru AURORIX a myslím, že je mnohem lepší.Ale je jasný na každého, zabírá každý lék trochu jinak.

Děkuji za Vaše rady a poznatky, já už jsem víc jak rok pod různými antidepresivy (mimo jiné i Zoloft, který je také určen k léčbě panické poruchy), můj lékař - je již druhý mi říká, že jsem spíše neurotička a dál mi předepisuje a zvyšuje dávky léku noveril a také beru lexaurin, ten někdy pomůže někdy ne. Faktem je že to utrpení, ale jsem dospělá je mi 36 a mám dítě, tak se s tím učím žít. O tém lék si mu příště řeknu, ovšem nevím zda mi ho bude chtít předepsat, protože jak říkám tvrdí mi, že mně léky nepomohou, ale správná psychoterapiie, chce abych chodila do denního stacionáře a to po dobu 6 týdnů, tak nevím jak se rozhodnu.

Lído, připojuji se k Ivě, sama se z toho nedostaneš, i když se s tím budeš prát, spíše se to zhorší.Léky je potřeba brát já bral SEROXAT, ale ze začátku, k tomu opravdu potřebuješ asi ten lexaurin na uklidnění, protože než začnou antidepresia zabírat, tak je to dost kruté.Je dobré si o tom také něco přečíst, jak se zbavit těch automatických myšlenek mozku, které panickou poruchu způsobují.Kdyby tě něco zajímalo, tak se zeptej.Hodně štěstí.

Zaujala mě Tvoje otázka ohledně panické poruchy. Trpěla jsem touto nemocí asi půl roku a snažila jsem se ji zvládnout sama, i pomocí různých rad od kamarádek. Kdo to nezažil, tak to nepochopí, co to je za pocit, prostě cítíš, že odcházíš na druhý břeh a je konec. Nakounec jsem ze zoufalství skočila u známé psychiatričky, která mi napsala lék SEROPRAM, je sice drahý, ale platí ho celý pojišťovna. Mojeproblémy přešly asi za 10 dní a už se nikdy nevrátily. Tento lék je nutno brát dlouhodobě, třeba i několik let, nemá návykové účinky a léčí podle mně centrální nervovou soustavu. Jeho účinek se dostavuje tak 10 20 dní po prvním podání. Ze začátku to může být i horší, tak se musí pár dní užívat nějaké antidepresivum, třeba Lexaurin nebo Neurol. M?yslím, že to sama v žádném případě nezvládneš a pomoc odborníka je nezbytná. Kdybys chtěla, dám ti kontakt na svoji lékařku, ale jsem z Brna. Přeju mnoho zdaru a zbav se toho, než Ti to nějak vážně ublíží. Iva

Ahoj Lido, zkus si koupit B komplex.

Chtěla bych se zeptat někoho, kdo touto chorobou trpí, jak se s ní vypořádává, já mívám panické záchvaty několikrát denně, vždycky si myslím, že už opravdu umřu, nebo omdlím, nějak to pak přejde, ale jsem z toho hodně vyčerpaná a nešťastná, beru léky, chodím k psychoterapeutce, ale zatím bez většího výsledku. Prosím o radu.